Lindsay Hawdon – Jákobovy barvy

Druhá světová válka je již dlouhá léta vděčným tématem řady spisovatelů. Prakticky vše již bylo napsáno, tedy alespoň na první pohled. Britská cestovatelka a novinářka Lindsay Hawdon ve své prvotině s názvem Jákobovy barvy, zpracovává další ze závažných témat tohoto období, o kterém se však prakticky neví a hlavně nemluví a tím je romská genocida.

Již samotná anotace láká na silný a nesmírně emotivní příběh, který si nic nezadá s takovými romány, jako je Schindlerův seznam, Sophiina volba, či Nabarvené ptáče. Jákobovy barvy by tak měly pokračovat v tradici silných příběhů, které zachycují největší hrůzy jednoho z nejtemnějších období lidských dějin, lehce poetickým a vznosným způsobem.

Hawdon zachycuje ve svém románu svět od konce první světové války až po závěrečné roky té druhé. Ve vyprávění jí dopomáhá hned trojice hlavních hrdinů. Tím prvním je vcelku pochopitelně Jákob, osmiletý cikánský chlapec, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš, jenž zůstal úplně sám v nacisty okupovaném Rakousku. A jehož jedinou šancí na přežití je utéct. Je jedno kam a jak daleko. Jediné co ho pohání je strach a zoufalství. Prchá lesem, na nohách boty z pytloviny potřísněné cizí krví, v jedné ruce kámen a v druhé dřevěnou truhličku jako jedinou upomínku na dřívější život.

Dalšími dvěma hrdiny jsou Jákobův otec Javi a maminka Lor. Díky nim prožíváme i předválečná léta a ocitáme se i ve zcela odlišných prostředích. Kromě Rakouska tedy navštívíme i Anglii, kde Lor vyrůstala v rodině zbohatlého továrníka. Řadou nešťastných náhod a řízením osudu se záhy ocitá v sanatoriu pro duševně choré v Rakousku, kde se setkává s Javim. Potomkem Jenišů, kočovných švýcarských cikánů, jimž byl násilně odebrán a pro svoji nezkrotnou povahu umístěn ve stejném ústavu jako Lor. V průběhu času tak sledujeme neradostné osudy tří generací z naprosto rozdílných společenských vrstev a prostředí, kterým čas ani osud nepřál.

Autorka ve svém románu skládá velice složitou mozaiku příběhu, jenž se prolíná v času i prostoru. Hawdon rozhodně své čtenáře nevede za ruku, ba naopak. Vyžaduje po nic naprosté soustředění a pozornost, protože jinak vás čeká jen tápání a zmatenost. Té se ostatně nejspíše nevyhnete, ani když budete dávat velký pozor. Osudy hlavních hrdinů jsou totiž více než spletité a celý příběh je koncipován tak, abychom se vše dozvěděli až v samotném závěru.

Díky tomu, i díky tématu kolem kterého se kniha točí, se Jákobovy barvy nečtou vůbec lehce a někteří čtenáři s ní mohou mít dokonce problémy. Pokud jí však věnujete náležitou péči, pozornost a čas, odvděčí se vám silný a emotivním příběhem, který na vás doslova dýchá z každé strany.

Autorka navíc umně míchá určitou poetičnost, danou vzletným jazykem, s drsnými pasážemi, které zcela korespondují s osudem samotného Jákoba a jeho rodiny. Především závěrečná část knihy se nese v syrovém a emotivním duchu, který zabrnká řadě čtenářů na city. Na rozdíl od některých autorů, však tyto pasáže v podání Lindsay Hawdon nepůsobí nijak účelově, naopak dodávají celému příběhu na realističnosti. Zde musím rozhodně ocenit i překladatelku Petru Krámkovou, která se s tímto nelehkým dílem, vypořádala skutečně výborně. A především díky ní a jejímu skvělému překladu působí Jákobovy barvy tak,  jak působí.

Díky tomuto románu si navíc připomeneme jakých hrůz se nacistický režim dopouštěl. Nejděsivěji z celého příběhu tak mohou působit závěrečná suchá data, z nichž vyplývá, že tato část nacistických zločinů je i dnes často opomíjena. Za vyvraždění půl milionu až jeden a půl milionu evropských Romů byl potrestán jen jeden člověk, nikdo nebyl odškodněn…

Lindsay Hawdon vytvořila ve své prvotině něco výjimečného, co si bezpochyby zaslouží vaší pozornost. A to i přesto že tento žánr, či témata nijak nevyhledáváte. Autorka vytvořila skutečně silný a emotivní příběh, který ve vás bude rezonovat ještě dlouhou po samotném dočtení.