Michaela Merglová – Píseň oceli

Začínající autoři fantastiky u nás neměli dlouhou dobu zrovna na růžích ustláno. Tento žánr dlouhá léta opanovali staří bardi, kteří do svého “kroužku” jen tak někoho nepouštěli. V poslední době se však začíná blýskat na lepší časy a my se tak můžeme stále častěji setkávat s novými nadějnými autory, kterým se daří více pronikat do všeobecného podvědomí čtenářů.  Právě o to se snaží i Michaela Merglová se svou románovou prvotinou Píseň oceli a nutno říct, že se jí to daří více než dobře…

Pokud se o českou fantastiku zajímáte trochu více, pravděpodobně jste jméno této autorky již někde zaznamenali. Michaela Merglová totiž rozhodně nepatří mezi naprosté nováčky, ba právě naopak. Pyšnit se může například bohatou povídkovou tvorbou, za kterou se dočkala celé řady ocenění. Z posledních jejích prací tak můžeme například zmínit povídku “Nájemné meče”, která se dočkala vydání v úspěšné antologii Ve stínu magie. 

Píseň oceli však přichází jako blesk z čistého nebe a autorka nám v ní servíruje klasickou fantasy, za kterou by se nemuseli stydět ani velmistři žánru. Zkrátka a dobře, tohle je debut s velkým D a Merglová se společně s ním dost hlasitě hlásí o své místo na výsluní. Nutno říct, že zcela po právu, Píseň oceli je totiž přesně tím kouskem, který může z fleku vyjít v zahraničí a s trochou štěstí bude mít zaděláno na nemalý úspěch. To však již maličko předbíhám, pojďme se nejdříve podívat na to, co si pro nás autorka ve svém šesti set stránkové prvotině připravila.

Michaela Merglová se v této knize vydává tak trochu proti proudu, zcela ignoruje aktuální trendy a vrací se k prapůvodním kořenům fantastiky. Píseň oceli je tak čistokrevná fantasy se vším všudy, co k tomuto žánru patří. Což se po pravdě řečeno v dnešní době už zase tak často nevidí. Autorka tak staví na prověřených základech, ke kterým však zároveň přidává i  lehký nádech modernosti, aby byl tento kousek co nejatraktivnější pro co největší okruh čtenářů.

Píseň oceli a především pak sama autorka tak trochu v případě této knihy klame tělem. Ačkoliv se má jednat o její debutový román, samotná kniha však tak úplně klasickým románem není. Spíše než ucelený příběh táhnoucí se napříč celou knihou nám nabízí celkem šest povídek, které spojuje téma a především pak hrdinové. Ve skutečnosti však mohou zcela bez problému fungovat i zcela samostatně. Nutno však říct, že toto spojení se autorce povedlo velice dobře a když se nad tím nebudete příliš zamýšlet, možná si toho, že jste vlastně nedostali román, ani nevšimnete. V podstatě je ale zcela jedno, zda dostáváme ucelený román, či “sbírku” povídek, daleko důležitější je samotný obsah a věřte, že ten skutečně stojí za to.

Těšit se tak můžete na svalnatého hrdinu Cuchenana, jenž se stejně jako každý správný rek vypracoval z obyčejného otroka až ve věhlasného hrdinu, před kterým neobstojí ani draci. Samozřejmě zde nesmí chybět ani nějaký ten nerozlučný společník, který společně s naším hrdinou bude prožívat veškeré útrapy života a bude šířit Cuchenanovu slávu do celého světa. A tak přichází na scénu prostopášný bard Minangar, před kterým se žádná sukně nemůže cítit příliš jistě.

Na tomto místě možná někoho z vás napadne, že se Michaela Merglová prostě rozhodla vykrást Zaklínače. Ano, dostáváme sice podobnou dvojici hrdinů, jako je Bílý vlk a Marigold, Cuchenan však nevládne žádnými lektvary a nebojuje s nestvůrami, tedy když nepočítáme draky. A vůbec je Píseň oceli zcela jiná než Zaklínač, tato podobnost je čistě náhodná a tak nemusíte mít strach, že do rukou dostanete pouhopouhou kopírku. Fanoušky Zaklínače však může vcelku snadno oslovit. Navíc za tyto určité podobnosti s jinými knihami může autorka vděčit i samotnému žánru, který si pro svou knihu vybrala. Klasická fantastika je chtě nechtě protkaná celou řadou klišé a pokud jako autor chcete zachovat alespoň trochu podobné vyznění, jaké mají klasické kousky z daného žánru, tak se prostě nějakým klišé a ústupkům nevyhnete.

Na druhou stranu tyto ústupky v případě Písni oceli vůbec nevadí, ba právě naopak. Díky nim dostává celý příběh jedinečné kouzlo a stává se tak opravdovou poctou původním fantasy příběhům, které jsou již maličko na ústupu. Když k tomu připočteme atraktivní postavy, zajímavé prostředí a především pak vypravěčský talent autorky, v němž se snoubí úžasná lehkost vyprávění spojená se smyslem pro humor, práci s postavami, i lehkou poetikou, která dodává knize na výjimečnosti, stává se z této prvotiny jeden z nejlepších fantasy příběhů, který naše domovina za poslední roky vydala.