Sagrada – deskova hra

Když si pro nás na jaře loňského roku připravila společnost Mindok nádherně zpracovanou hru Azul, srdce nejednoho hráče zaplesalo. Tato povedená abstraktka bezpochyby dokázala zaujmout a po právu se stala hitem. Na ní se bude nyní snažit navázat i podobně laděná novinka s názvem Sagrada, v níž však nádherně malované dlaždice vyměníme za barevné vitráže katedrály Sagrada Familia v Barceloně.

V případě Sagrady nezmiňuji Azul úplnou náhodou. Obě hry toho totiž mají vcelku dost společného, zároveň však dokáží poskytnout i zcela odlišný herní zážitek. Díky tomu si obě tyto hry nutně nemusí konkurovat a bez problému mohou fungovat vedle sebe. O tom však až níže. Nejdříve se podívejme co si pro nás v nádherně stylizované krabici vývojáři z Floodgate Games připravili.

Podobně jako u Azulu, i v případě Sagrady zajme krabice již na první pohled a dává tak tušit, že se minimálně po grafické stránce máme opět na co těšit. O tom se ostatně přesvědčíme ihned po otevření krabice, kde na nás vykoukne kromě obligátních pravidel i slušné množství komponent. Již na první pohled bezpochyby zaujmou samotné hráčské desky, které jsou v tomto případě tvořeny dvouvrstvými okenními rámy, mezi které se posléze vkládá jedna z dvanácti karet vzorů. Toto řešení si vcelku záhy velice oblíbíte, nejen že je toto řešení pěkné na pohled, zároveň je i velmi praktické.

V průběhu hry totiž do okenních rámů vkládáte průsvitné kostky, které tak tvoří hlavní gró této hry. Díky “dvouvrstvému” řešení v rámech kostky v nich skvěle drží a tak nehrozí, že si při troše neopatrnosti, ihned “rozhodíte” celou vaši vitráž, což se například právě u Azulu mohlo vcelku snadno stát. Kostek v balení najdeme rovných 90 v 5 barvách. Oproti Azulu navíc přibyly i úkolové karty, karty nářadí a žetony řemeslníků, díky nim se do hry dostává daleko více taktických možností. Často se díky nim můžete dostat z bezvýchodné situace, nebo si dopomoci k vyššímu bodovému zisku.

Jak už jste asi pochopili, srovnávání s Azulem se v případě této hry skutečně nevyhneme. Obě tyto hry mají skutečně jednoduchá pravidla, která vysvětlíte doslova během pár minut i nehráčům. Sagrada však ve výsledku funguje zcela jinak. Azul je i přes zdánlivě nevinný vzhled v podstatě škodící hrou, kdy se sice snažíte získat co nejlepší dlaždice do vaší mozaiky, zároveň vám však půjde o to aby na vašeho protihráče zůstala co nejméně výhodná kombinace žetonů.

Sagrada na to jde přece jen maličko jinak. Herní partie se hraje vždy na 10 kol, kdy v každém kole si vybíráte pouze dvě kostky, které následně podle předem daných podmínek umisťujete do své vitráže. Podmínky vcelku pochopitelně určují pravidla, kdy sousední kostky nesmí mít stejnou hodnotu ani barvu a druhak vám je nastaví samotný vzor, podle kterého budete v dané partii hrát.

A právě tyto podmínky vám dokáží pořádně zavařit, že si na nějaké škození soupeřům ani nevzpomenete. Ovšem i na to může u této hry dojít.  Z počátku je vše zdánlivě jednoduché, avšak jak volného místa ubývá, vy rázem zjistíte, že nemůžete tu či onu kostku použít, protože by porušila daná pravidla. Především z počátku, než se vám veškeré pravidla a podmínky dostanou pod kůži, se připravte na to, že najednou uprostřed partie zjistíte, že vlastně hrajete úplně špatně a nezbývá vám nic jiného, než začít zase od začátku. A věřte, že to po pár takto zkažených hrách dokáže být pěkně frustrující. Ačkoliv je tedy Sagrada opravdu jednoduchou hrou, dodržet veškerá pravidla a podmínky není vůbec jednoduché a vyžaduje to po hráčích maximální soustředění.

Naštěstí je zde nářadí a řemeslníci, kteří vám mohou v určitých fázích hry pomoci a trochu vám tak ulehčit. Kapitolou samou pro sebe jsou pak úkoly. V krabici nalezneme deset společných úkolů, z nichž si vždy pro danou partii vyberete tři. Každý hráč má navíc i svůj tajný úkol, který se bude snažit splnit. Právě karty úkolů a rozdílné vzory, zajišťují Sagradě vcelku velkou variabilitu a tím i znovuhratelnost. Azul je v tomto ohledu takový chudší příbuzný, který láká na nádherné zpracování, avšak každá hra je prakticky stejná (když nepočítáme náhodné nalosování žetonů v daném kole). Sagrada je oproti tomu více komplexnější, nabízí více možností a především vyžaduje více přemýšlení. Nejen díky tomu dokáže daleko více zaujmout i náročnější hráče.

V mnoha ohledech bych se dokonce nebál Sagradu přirovnat k takové variaci na oblíbené SUDOKU. Ostatně Sagrada se dá na rozdíl od Azulu hrát i v jednom hráči, kdy vývojáři upravili pravidla a při sólo hraní tak hrajete proti samotné hře. Tuto variantu však necháme stranou. Primárně je tato rodinná abstraktní hra určena pro 2-4 hráče (s rozšířením až pro 6) od 8 let. Věk bych v tomto případě radši dodržel, pravidla jsou sice jednoduchá avšak podmínky umisťování kostek mohou lehce zavařit. Na jednu partii byste si měli připravit okolo 30-45 minut herní času, v závislosti na herní skupině ve které hrajete.

Samozřejmě nic není úplně dokonalé a tak i na Sagradě můžeme najít pár mušek. Tou asi nejviditelnější je větší množství náhody, které tuto hru řídí. Kromě samotného nalosování kostek velice záleží i na hodnotách, které se vám jimi podaří hodit. Pokud tedy patříte mezi deskovkáře, které právě prvek náhody ve hrách odrazuje, ani Sagrada vás příliš nepotěší.

Sagrada je veskrze povedenou abstraktní hrou, která oproti konkurenčnímu Azulu nabízí leccos navíc. Obě si tak mohou sice zdánlivě konkurovat, avšak tam kde Azul boduje svou jednoduchostí, Sagrada přidává více taktických možností, větší variabilitu i více prostoru k přemýšlení. Tím je zajištěn zcela odlišný herní zážitek. Díky tomu se vyplatí Sagaradu minimálně vyzkoušet a to i přesto pokud vás neminul Azul.