Michaela Merglová – Prokletá věž

by Schefik · 4.6.2020

Není to tak dlouho, co nám talentovaná Michaela Merglová představila svou románovou prvotinu. Pozitivně přijatá Píseň oceli se však na pultech knihkupců ještě nestihla ani pořádně ohřát a tato mladá krev české fantastiky na nás hrne svůj další kousek. Krásy nespoutané přírody tentokrát mění za pořádně špinavé uličky jednoho přístavního města a především pak za Prokletou věž, která rozhodně stojí za prozkoumání…

Po řadě úspěšných povídek to byla právě Píseň oceli, kterou se autorka výraznějším způsobem přihlásila o své místo na výsluní. Klasická, avšak na první pohled nikterak originální fantasy si dokázala čtenáře získat svou čtivostí a především pak propracovanými postavami, které Píseň oceli katapultovali mezi nejpovedenější české prvotiny posledních let. A jelikož se říká – kuj železo dokud je žhavé, tak autorka nelenila a vytáhla z šuplíku svůj další kousek. V něm tentokrát míchá špinavou urban fantasy s klasickou fantastikou a oproti Písni oceli i vsází na vcelku drsnější pojetí.

Merglová však ani ve své druhé knize extra neexperimentuje a nabízí čtenářům vcelku klasický příběh s jehož obměnami jsme se mohli setkat již mnohokrát. Bude se tak opakovat situace, jako u její prvotiny, kdy knihu potáhnou kupředu především samotné postavy a prostředí, nebo se tento zdánlivě dobře promazaný stroj maličko zadrhne?

Ostatně, příběh na první pohled originality skutečně moc nepobral, což můžete posoudit sami. V podsvětí jednoho přístavního města to začíná nepěkně vřít. Nový vládce podsvětí si začíná vyřizovat účty a jde tvrdě po své konkurenci. Lovka a její banda tak musí chtě nechtě zmizet. Jenže bez peněz to půjde jen těžko. Naštěstí se nedaleko nachází prastará čarodějná věž, která slibuje pohádkové bohatství. Co na tom, že ji obestírají znepokojivé legendy. S nejlepším zlodějem by se vše mohlo podařil. Zkrátka zoufalá doba si žádá zoufalé činy…

A to je s trochou nadsázky v podstatě vše na co se můžeme v Prokleté věži těšit. Generické fantasy, které potkáváme v každé druhé videohře, či young adult románu, kterými je dnešní trh doslova zaplavený. Ostatně, ani nezbytná romantická linie zde nechybí. Stačilo by tak dosadit náctileté hrdiny a Prokletá věž se může hlásit o své místo mezi YA smetánkou. Celkovému dojmu bohužel nepomáhají ani samotné postavy, které jsou oproti Písni oceli relativně nezajímavé a jejich osudy vám budou v podstatě jedno.

Ona ani Píseň oceli neměla kdo ví jak originální příběh. Avšak zrovna jí nemalou měrou pomohla celková koncepce knihy, kdy se nejednalo o jeden uzavřený příběh, jako v tomto případě, ale volně propojenou sbírku povídek. Díky tomu se autorce podařilo nějakou tu nedokonalost skrýt. Bohužel snaha o sehnání určitého obnosu peněz a procházení prokletou věži je tak strašně neoriginální námět až to trochu bolí. Při čtení se tak připravte na neustálý pocit, že jste něco podobného vlastně už četli. Což je s největší pravděpodobností také pravda. V tomto ohledu tak Míša Merglová tentokrát trochu zklamala a pro příště bych doporučil tolik se nebát a pořádně popustit uzdu fantazii. Není potřeba přijít s něčím extra přelomovým, ale takto generický příběh se mi k této talentované autorce zrovna nehodí.

Abych však Michaele Merglové nekřivdil, Prokletá věž rozhodně není špatnou knihou. Nechme tentokrát stranou samotný příběh a nezajímavé postavy a zaměřme se na to, jaký dojem ve vás kniha zanechá. Zde se naštěstí vše obrací k lepšímu. Michaela Merglová totiž skutečně umí psát, dokáže zaujmout a perfektně zachází i se samotným jazykem. Prokletá věž vás tak i přes zjevné nedostatky bude bavit od začátku do konce a vy tak nějakých 460 stran zhltnete jako jednohubku. A to je věc, kterou každý autor rozhodně neumí. Není uměním napsat prudce originální příběh, ale napsat ho tak, aby čtenáře bavil a ti od knihy odcházeli spokojeni. A přesně to je případ Prokleté věže.

Ano, Prokletá věž je v podstatě neoriginální generickou fantasy s plochými postavami, zároveň se však jedná o knihu, které nechybí spád a úžasná čtivost, která vše žene mílovými kroky kupředu. Když k tomu připočteme pár zajímavých nápadů a překvapivých momentů, které si pro nás autorka v průběhu knihy připravila, dostáváme do rukou kousek, který vás sice na zadek neposadí, rozhodně ale ani výraznějším způsobem nezklame. Na závěr tak snad jen malé povzdechnutí nad tím, že se kniha nenese v podobném duchu, jako její samotný konec. Právě zde totiž dokáže Merglová pravděpodobně navzdory veškerým očekáváním překvapit nejvíce.