Barbara Demick – Není co závidět

Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte?

…………………………………………………………….

Severní Korea je i na začátku jednadvacátého století obestřena řadou mýtů a záhad. Tamější komunistický režim se pevně drží u své moci a k lidem z okolního světa se dostávají pouze kusé informace, které se vláda rozhodne pustit do světa. Nutno říct, že jen opravdu málokdy odpovídají, nebo se alespoň přibližují realitě. Poodhalit roušku této země se pokusila americká novinářka Barbara Demick ve své knize Není co závidět, ve které čtenářům ukazuje neutěšený a mnohdy hrůzu nahánějící stav této země.

Barbara Demicková je uznávanou americkou novinářkou, která dlouhá léta pracovala jako zahraniční zpravodajka deníku Philadelphia Inquirer pro Střední Východ a Východní Evropu. Již za své reportáže ze Sarajeva v době Bosenské války získala řadu žurnalistických ocenění, které ještě rozšířila poté co se v roce 2001 odstěhovala do Soulu a začala informovat svět o poměrech v Severní Koreji. V současné době Barbara pobývá v Pekingu kde vede místní redakci Los Angeles Times.

Tato americká novinářka se do své práce pustila opravdu s vervou. Velmi dopodrobna vyzpovídala ty, kterým se podařilo za méně či více šťastných okolností ze Severní Korei uprchnout. Spolu s propašovanými fotografiemi a videi strávila více než šest let nad sepsáním osudů lidí v této komunistické zemi. Postupně tak dala dohromady jedinečný příběh, který nejen ukazuje zvěrstva spáchaná Kimovou administrativou, ale také naprosto obyčejné životy lidí žíjící v Severní Koreji.

Byť se jedná ve své podstatě o literaturu faktu, autorka ji dokázala pojmout velmi příběhově. Postupně tak sledujeme osudy šestice lidí: mladého páru, kterému osud moc štěstí nepřeje, idealistické lékařky, bezdomovce, který se ocitl na ulici už v útlém dětství, nebo vzorné pracovnice továrny, která miluje Kim Ir-Sena víc než vlastní rodinu a na konec také její dceru, která je takřka jejím pravým opakem.

Většina knih o Severní Koreji se zaměřuje především na její vládu, problematiku okolo neustále hrozícího konfliktu na tomto poloostrově, popřípadě situaci okolo pracovních táborů, ve kterých panují kolikrát horší podmínky než v Sovětských gulazích. Není co závidět je však jednou z mála, která sice ukazuje všechny tyto problémy, ovšem jaksi z povzdálí, očima úplně obyčejného severokorejce, který se hlavně snaží uživit svou rodinu a udržet ji na živu.

Kniha postupně prochází nejzásadnější okamžiky severní Koreji. Od relativního období prosperity a jakéhosi „blahobytu“ pod vládou Kim Ir-Sena, přes naprostý chaos způsobený jeho smrtí, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila. Prožijeme také zničující hladomor v devadesátých letech, který naprosto zdecimoval tamní obyvatelstvo, a který byl také důvodem pro mnoho ilegálních útěků z této země.

Jeden srdceryvný příběh střídá další a čtenářům se tak při čtení bude tajit dech, nebo vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Jak je možné, že se tento otřesný režim drží i v novém tisíciletí je opravdu zajímavou otázkou, na kterou neumí odpovědět asi vůbec nikdo. Barbara Demick se navíc nesnaží za každou cenu tento režim odsuzovat, pouze z pohledu nezaujatého pozorovatele vypráví příběh, který psal život a čas.

Když se při čtení na chvíli zamyslíme, tak nejsmutnější na celé této knize nejsou ani tak jednotlivé příběhy protkané beznadějí, smutkem, nebo vidinou v lepší zítřky, ale fakt, že i v dnešní době žijí na této planetě lidé, kteří v době globalizace vůbec netuší jak vypadá okolní svět a jejich životy jsou bezezbytku řízeny odněkud ze shora. O to větší šok pak na ně čeká ve chvíli, kdy opustí toto mauzoleum marnosti a ocitnou se v normálním světě neovládaném psychopatickým diktátorem, kterým bezesporu všichni Kimové jsou.

Není co závidět je rozhodně knihou, která si zaslouží vaši pozornost. A to i přesto, že vás literatura faktu nudí a jste její odpůrci. Demicková vytvořila jedinečné dílo, které přes svůj neradostný námět a poselství, dokáže zasáhnout nejedno srdce a možná vás tak trochu donutí se zamyslet nad tím, že i když to ani u nás není úplně růžové. Pořád může být hůř, mnohem, mnohem hůř.

…………………………………………………………….