Štěpán Kopřiva- Rychlopalba

0

Co byste dělali, kdyby u vás jednoho večera zazvonila policie a sdělila vám, že už několik let ubližujete vlastnímu dítěti, a nevíte o tom? Co byste dělali, kdyby vám psychiatři řekli, že trpíte poruchou osobnosti, a zavřeli vás do blázince?

Přesně tohle se totiž stalo Olze Turnečkové… a přestože se tomu její okolí zprvu vzpíralo uvěřit, muselo se s tím nakonec smířit. Ano, Olga zřejmě opravdu týrala vlastní dceru. Jenže pak Olžin bratr objeví stopu, že by všechno mohlo být trochu jinak. Že možná existuje osoba, která využila Olžiny duševní nemoci a celou dobu s ní zákeřně manipulovala.

Nedá se přímo říct, že si Olžin bratr najme detektiva. Spíš si tak trochu pronajme policajta. Ten policajt jsem já. A na to, co jsem při odkrývání pravdy musel udělat, nejsem vůbec hrdý.

…………………………………………………………….

O tom, že je česká detektivka dlouhodobě na ústupu, asi netřeba nikoho dlouze přesvědčovat a nám tak nezbývá, než potichu závidět jména jako Dominik Dán nebo Juraj Červenák, jenž se rozhodl zabrousit z fantasy mezi historickou detektivku. Naštěstí to vypadá, že se blýská na lepší časy, protože právě vychází Rychlopalba Štěpána Kopřivy a další minimálně jeden zajímavý kousek neméně zvučných jmen se chystá.

rychlopalba_titulkaAčkoliv se může zdát, že se Kopřiva inspiroval fenomenálním úspěchem svého kolegy Ďuro Červenáka, nemusí to být tak úplně pravda. Ostatně již jeho předchozí knihy byly hodně originální a leckdy i velmi těžko zařaditelné. Stačí si vzpomenout na jeho Zabíjení, když si zde odmyslíme kulisy ve kterých se příběh odehrává, zůstane nám nadupaný thriller s masovým vrahem v hlavní roli. V Rychlopalbě šel však ještě dál a předkládá svým fanouškům čistokrevnou detektivku, která to ovšem v dnešní konkurenci rozhodně nebude mít lehké. Má vůbec šanci na úspěch vedle jmen jako Nesbo, Olsen, nebo May?

Ostřílení čtenáři, kteří již s Kopřivou přišli do styku, víceméně vědí, co na ně v jeho knihách čeká. Hektolitry krve, tuny vyhřezlých střev a hlášky tak ostré, že i chirurgický skalpel před nimi vypadá jako obyčejný jídelní nůž. Ti co od Rychlopalby očekávají přesně tohle, budou však alespoň zpočátku trochu zklamáni. Štěpán Kopřiva totiž tentokrát udržel své psychopatické já na uzdě a napsal poctivou detektivku, bez přílišných výstředností.

Zapomeňte tak na pekelníky, masové vrahy a podobnou verbež, tentokrát se žádný superhrdina nekoná, ba právě naopak. Ocitáme se v pražských Vysočanech a hlavní postavou je policajt. Obyčejný policajt z místního oddělení. Tady rozhodně žádnou kriminálku, nebo specializovaný útvar nehledejte. Ve své podstatě je to lůzr toho největšího kalibru, rozvod s manželkou je na spadnutí a po jedné “nevydařené akci” mu navíc hrozí vyhazov a vidina ostrahy někde v Kauflandu není právě to, po čem každý touží.

Není proto divu, že když se na něj obrátí přítel s žádostí o pomoc, zatouží po změně a oživení. Sice z počátku neochotně, ale i tak se vydává pátrat po dvanáctileté Báře, kterou měla týrat vlastní matka. Postupem času se však do případu ponoří naplno, až prakticky vyplňuje veškerý jeho volný čas. Je opravdu možné, že Olga Turnečková trpí poruchou osobnosti a nic si nevybavuje, anebo vše bylo trochu jinak?

Ostřílení detektivkáři, kteří se poslední dva tři roky noří do anglosaské, či severské krimi, mohou být zpočátku malinko zaskočeni. Přeci jen, ve vší té záplavě zahraničních detektivek působí kulisy Prahy malinko nepatřičně. Naštěstí tento pocit záhy zmizí a převládne nadšení, protože Vysočany, potažmo Praha, jsou příjemným oživením mezi všemi těmi příběhy ze Stockholmu, Olsa a podobných destinací.

rychlopalbaulkaCo se musí autorovi přičíst jako nezanedbatelný plus, je fakt, že si dal opravdu záležet, aby policejní práce vypadala opravdu reálně. Nudná policejní rutina tak z některých stránek doslova odkapává, až se nechce věřit, že i takto banální věci jdou napsat poutavě a nebudou čtenáře nudit. K tomuto faktu bezpochyby napomáhá Kopřivův vypravěčský talent a um, který doprovází všudypřítomným sarkasmem a humorem, jenž celý příběh oživují.

Na druhou stranu je ovšem pravda, že autor nepřichází s ničím extra novým, Rychlopalba tedy není rozhodně něco, co by čtenáře přikovalo na zadek a už nepustilo. Navíc asi nebudu sám, komu se nebude chtít uvěřit, že by český policajt dokázal úplně sám vyřešit celý případ. V tomto se však musím autora zastat, že za tento obrázek rozhodně nemůže on, jako spíš sami páni policisté, a to jak na občany působí. Navíc, když chcete napsat detektivku z českého prostředí, moc jiných možností, než zapojit do příběhu českou policii, nezbývá.

Přes všechny výtky si Štěpán Kopřiva rozhodně zaslouží pochvalu, protože stejně jako Ďuro Červenák zvládl přechod mezi žánry na jedničku. A přestože Rychlopalba asi rozhodně nebude patřit mezi nezapomenutelné knihy, rozhodně dokáže pobavit, a to jak příběhem, tak originálním Kopřivovým sarkastickým humorem, který dodává celému příběhu ten správný šmrnc. Navíc se jedná o jednu z nejlepších současných českých detektivek, a je tedy rozhodně zajímavým příslibem do budoucna. Po dočtení tak nezbývá než čekat, s čím se vytasí Kopřivův kolega a kamarád Jiří Walker Procházka, jenž se svou ženou Klárou Smolíkovou chystá pro čtenáře Mrtvou šelmu.

Kniha vychází v nakladatelství Crew
K DOSTÁNÍ JAKO: KNIHA I EBOOK

…………………………………………………………….

polaroid-photo-avatar-psdŠtěpán Kopřiva – Narozen v roce 1971 v Praze, živí se jako spisovatel a scenárista na volné noze.
Jak už to tak u renesančních lidí (v tomto případě striktně nebarokní tělesné konstituce) bývá, rozptylují svou pozornost na tolik oborů, že v podstatě roztrpčují fanoušky každého z nich, protože se „tomu jejich“ věnují příliš málo. Kopřiva zatím naštval coby scenárista: milovníky filmů (Byl jsem mladistvým intelektuálem, 1999; Choking Hazard, 2004), hltače původních českých televizních seriálů (Místo nahoře, 2004; Místo v životě, 2006) a komiksové fajnšmekry (Nitro těžkne glycerínem, 2006). Poslední dobou ale nejvíce přehlížel čtenáře fantastiky které (často ve spolupráci s Jiřím Pavlovským či celou grupou Rigor Mortis) nejdříve navnadil drsňácko-černohumornými povídkami (Dobro vítězí, 1995; Hit-team, 1996; Zima v Petrohradě, 1996, aj.), pak se je snažil opít Markem Stonem (Adarhargský jed, 2003), až si je konečně udobřil romány Zabíjení (2004), Asfalt (2009) a Holomráz (2010).

 

wordpress hooceni

Share.

About Author

Milovník všech dobrých příběhů, s možná moc bujnou fantazií, který nepohrdne žádnou dobrou knihou. Mimo jiné také nadšenec do IT technologií, sociálních médií a věcí s tím spojených.

Leave A Reply