Siri Pettersen – Plíseň

Když loni nakladatelství Host vydalo fascinující fantasy Ódinovo dítě  inspirovanou severskou mytologií vzbudilo to minimálně na blogerské scéně slušné pozdvižení. Siri Pettersen nabídla ve svém příběhu fascinující svět s originálními postavami. Ostatně i hodnocení této knihy na nejrůznějších databázích se drží stále velmi vysoko a tak není divu, že hlad a očekávání po druhém dílu u čtenářů rozhodně nebyla malá. Plíseň je však naštěstí zde a my se tak můžeme znovu ponořit do fascinujícího světa a dobrodružství, které si pro nás tato sympatická norská autorka připravila.

Nakladatelství Host se Siri Pettersen skutečně zabodovalo. Navíc ukázalo, že Skandinávie, to nejsou jen detektivky nasáklé krví a násilím. Fantastika se tak u Hostu již nastálo zabydlela a čtenáři tak mají na výběr z řady skutečně zajímavých titulů. Originální série Havraní kruhy je bezpochyby jedním z taháků žánrové literatury u tohoto nakladatele a nutno říct, že zcela po právu. V případě Plísně si však necháme oslavné ódy na později, autorka se totiž rozhodla pojmout druhý díl své série zcela jinak, než tomu bylo v případě Ódinova dítěte. O tom však až za chvíli, nejdříve nahlédněme co si pro nás autorka připravila.

Plíseň vcelku pochopitelně úzce navazuje na úvodní díl, a tak je zcela bez předmětné pouštět se do něj bez znalosti Ódinova dítěte. Pokud jste tedy úvodní díl ještě nečetli následujících pár řádek radši přeskočte. Na konci úvodního dílu Hirka za dramatických okolností opustila Ymslandu, aby ji zachránila před slepými. Vzdala se tak své lásky k Rimemu, opustila svou minulost a vydala se vstříc neznámu.

To v tomto případě tvoří svět lidí, kde Hirce dělá společnost Stefan lovec “nemrtvých” a mrtvorozený. Vcelku pochopitelně na naši hrdinku čeká nelehký úkol a tím je především přežít v tomto neznámém a nebezpečném světě plném technologií, o kterých si mohou v Ymslandě nechat zdát. Svět lidí však ukrývá mnohem víc než se na první pohled zdá. Dávné nebezpečí znovu přichází na scénu, touží se pomstít a po tisíci letech konečně dosáhnout svobody. Svobody, kterou mu může dát pouze Hirka.

Hirčin výlet do našeho světa je mírně řečeno prapodivný. To co skvěle fungovalo v úvodním díle, zde tak nějak postrádá smysl, až by se chtělo říct, že celá Plíseň sklouzává do lehké parodie. Když k tomu připočteme neustálé poletování hlavních hrdinů mezi Londýnem, Benátkami a Stockholmem stává se z druhého dílu této nadějné série, jakási honba za “pokladem”, či pravdou. Troufám si tvrdit, že autorka má rozhodně navíc. Nezachrání to ani řada úsměvných scén, kdy se Hirka snaží začlenit do “normální” společnosti. Ba právě naopak, právě tyto scény způsobí řadě čtenářů mírné trauma. Na mysli vám tak nejednou vytane otázka – Pro boha proč autorka poslala Hirku zrovna do světa lidí… přitom by stačilo tak málo, vymyslet jiný fantastický svět, který by Hirce a celému příběhu určitě slušel více, než naše všední realita, do které se tito hrdinové zkrátka nehodí…

Siri Pettersen naštěstí nezapomněla ani na Rimeho, který zůstal v Ymslandě a sám čelí problémům, které se na něj nezadržitelně kupí. Právě tyto části jsou příslibem pro závěrečný díl a důkazem, že Hirčin “výlet” je pouhým výstřelem do prázdna. Trochu paradoxně tak Rimeho část příběhu může na někoho působit daleko lépe, než události okolo Hirky.

Na druhou stranu se Plísni nedá upřít i řada kladů. Tím největším bude patrně fakt, že se naprosto skvěle čte. Na rozdíl od Ódinova dítěte tentokrát na čtenáře nečeká, žádný pozvolný rozjezd a seznámení s reáliemi Havraních kruhů, to již máme za sebou. Autorka se tak s ničím nepáře a již od úvodních stran rozjíždí parádní jízdu, ve které se můžeme těšit na slušnou porci zvratů a překvapivých odhalení. Po příběhové stránce tedy série nabírá na úžasném tempu, které je velkým příslibem pro samotné finále, kterého bychom se měli dočkat, ještě během letošního roku.

Celkový dojem tak kazí jen nešťastně vybrané prostředí, do kterého se Hirka dostala a který působí v této sérii malinko jako pěst na oko. Pozadu bohužel nezůstali ani Hirčini “pomocníci” v lidském světě, Stefan je ve své podstatě úplně zbytečnou postavou, která kdyby se vyškrtala, tak se nic extra zásadního neděje. Díky těmto faktům čeká na některé čtenáře mírné roztrpčení, pokud vám však Hirčin výlet do světa lidí sedne, dostanete do rukou další parádní jízdu, kterou si užijete na 120%.

Plíseň se tak do určité míry stala obětí úspěchu prvního dílu. Jedno je však jisté, ať už se po dočtení Plísně budete řadit k první, či druhé skupině čtenářů, přečíst ji zkrátka musíme. Protože samotný vývoj událostí slibuje, že se v závěrečném díle této fantastické série máme skutečně na co těšit. O tom však až na podzim…