Michal Viewegh – Můj život po životě

…………………………………………………………….

Jen pár věcí na světě dokáže člověku obrátit život naruby. Jednou z těchto věcí je i těžká nemoc. Něčím podobným si prošel i jeden z našich současných nejvýznamnějších autorů Michal Viewegh. Dne 8. 12. 2012 mu nečekaně praskla aorta a Michal musel být neprodleně operován. Po převozu do nemocnice upadl do bezvědomí, ze kterého se probral až po operaci. Mezitím sváděli lékaři z pražského IKEMu boj o jeho život…

O jeho obrovském štěstí, že přežil bylo již napsáno opravdu hodně (Viewegh byl mimo jiné skoro půl hodiny ve stavu klinické smrti), ovšem asi nikdo si nedokáže představit ten mučivý pocit, když se člověk, který je zvyklý na svůj komfort, najednou nedokáže postarat sám o sebe. Nehledě na naprostý kolaps autorovy krátkodobé paměti, který mohl velmi ovlivnit jeho intelektuální a spisovatelské schopnosti.

Přes nepřízeň osudu se dává Viewegh čtyři měsíce od operace opět do psaní. Díky tomu vznikla jeho v pořadí již třiadvacátá kniha, která je v lecčems odlišná. Můj život po životě není klasický příběh, na jaký jsme od Michala Viewegha zvyklí. Přesto v něm nalezneme typickou „vieweghovskou“ upřímnost, která autora autora ani potom všem neopustila. Tato kniha je navíc spíše terapií, ve které sledujeme autorův bolestivý návrat do „normálního života“.  V díle o deseti kapitolách autor předkládá čtenářům období od 8. 12. 2012, kdy mu praskla aorta, až do začátku srpna 2013.

Již na začátku si musíme uvědomit několik věcí. Tohle rozhodně není kniha, ve které na nás čeká příjemné čtení. Nečekejte úsměvné a vtipné momenty u kterých vás zahřeje u srdce, i když i těch zde pár je, ovšem v celkovém kontextu vyznívají spíše tragicky. Autora přes velkou vůli k životu naprosto sžírají deprese a tento neradostný stav jeho mysli na vás dýchá z každé věty. Má problémy s pamětí, únavou, soustředěním, tloustne a trpí úzkostí. Není se tedy co divit, že zde nenacházíme pověstné světlo na konci tunelu.

Co na fanoušky čeká, přesně vystihuje tento citát z knihy – „Náš zlatý retrívr se na louce u řeky se zjevnou rozkoší vyválí v lidském hovně. Já jsem ve sračkách už několik měsíců, ale takovou radost mi to bohužel nepřináší“. Pro někoho možná až příliš depresivní příběh, vlastně ne příběh, protože takový je život a každý se s ním musí vypořádat po svém.  Tento autorův deník se nedá hodnotit jako všechny jeho ostatní knihy. Můj život po životě je o něčem jiném. A byť vám půjde Viewegh chvílemi řádně na nervy svou neutuchající depresí a náladou, přesto budete toužit přijít k němu a pomoci mu s každodenními starostmi, protože jen fakt, že čtyři měsíce po operaci usedl a začal opět psát si zaslouží obrovské uznání a obdiv.

Zpracování knihy do audio podoby se ujalo vydavatelství Supraphon, které si k načtení přizvalo Sašu Rašilova. S tímto interpretem se mohli Vieweghovi fanoušci setkat již u jeho Pohádek pro unavené rodiče. Můj život o životě je o něčem jiném než pohádky, přesto si dovolím říct, že Rašilov je pro tuto knihu balzámem pro uši. Jeho čistý přednes a zastřený hlas sedí k Vieweghově vyprávění naprosto dokonale. Rašilovovi se navíc podařilo naprosto dokonale přenést všechny emoce i do této podoby. Díky tomu máme možnost prožívat autorovo utrpení a beznaděj spolu s ním se všemi prožitky a pocity.

Pokud jste čekali od Viewegha další velký skvělý román, budete hodně rychle vyvedeni z omylu. Tohle není kniha v pravém slova smyslu. Autor zde nepřemýšlí, nespojuje souvislosti, nerozvíjí děj, prostě jen zapisuje co prožívá a jaký je stav jeho mysli. Můj život po život rozhodně není dílo, za které bude sbírat ocenění, přesto se velmi dotkne všech, kteří se rozhodnou projít spolu s Vieweghem toto neradostné období.

…………………………………………………………….

Michal Viewegh maturoval roku 1980 na gymnáziu v Benešově, poté (po nedokončeném studiu ekonomie na VŠE) vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (studium dokončil roku 1988).

Již od začátku studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovanému oboru – učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Jeho kritikové tvrdí, že píše „podivným stylem“ a jeho knihy řadí k tzv. „nízké literatuře“

Kromě románů, je i autorem literárních parodií (Nápady laskavého čtenáře, 1993). V posledních letech vydává pravidelně každé jaro novou knihu, jichž se prodá i okolo 50 000 výtisků. Autor je držitelem Ceny Jiřího Ortena z roku 1993.