Michaela Merglová – Píseň severu

by Schefik · 17.5.2021

Je tomu již něco málo přes rok, co nám Michaela Merglová představila svou nadějnou prvotinu Píseň oceli. Rok se s rokem sešel a i když všudypřítomná pandemie stále přetrvává, my dostáváme jedinečnou možnost vydat se opět za svalnatým Cuchenanem a prostopášným bardem Minangarem, abychom společně s těmito hrdiny nechali rozeznít Píseň severu…

Po menším odbočce v podobě Prokleté věže se tato nadějná autorka vrací zpět do světa, který nám představila ve své povedené prvotině. Během jednoho roku se tak na trh dostává již třetí kniha Michaely Merglové, čímž se tato autorka společně s Františkem Kotletou a Kristýnou Sněgoňovou mezi nejplodnější spisovatele nakladatelství Epocha. Přitom ještě loni byla tato autorka pro mnoho čtenářů velkou neznámou. Avšak právě Píseň oceli vše změnila.

Tento kousek přišel jako blesk z čistého nebe a v záplavě všemožné akční fantastiky a young adult titulů, svým pojetím tíhnoucí ke klasické hrdinské fantasy působil minimálně hodně osvěžujícím dojmem. Když k tomu připočteme i nejrůznější hodnocení a přirovnání, které se této knize dostalo, bylo zaděláno na úspěch. Není proto žádným velkým překvapením, že se autorka vcelku záhy do tohoto fantasy světa opět vrátila, aby nám přinesla další dobrodružství říznuté klasickou fantasy ze starých časů, která se v dnešní uspěchané době zase tak často nevidí.

Právě tento styl a směřování ke klasičtější “staré” fantastice byl ostatně jedním z hlavních lákadel autorčiny prvotiny. Ostatně sama autorka zmiňuje, že inspirací k této „sérii“ jí irská mytologie a láska ke knihám Davida Gemmella. Píseň oceli tak byla čistokrevná fantasy se vším všudy, co k tomuto žánru patří. Autorka zde stavěla na prověřených základech, ke kterým však zároveň neopomněla přidat i lehký nádech modernosti, aby byl tento kousek co nejatraktivnější pro co největší okruh čtenářů. A na tomto směřování se naštěstí nic nemění ani u aktuální novinky.

I tentokrát nám autorka předkládá knihu, která se skládá z několika povídek, které propojuje stejně jako v předchozím díle především téma a samotní hrdinové. Jejich osud a životní příběh se tak dále rozvíjí a my získáváme stále nové a nové střípky informací. A to nejen o samotných postavách ale i o světě do nějž autorka zasadila Cuchenanův a Minangarův příběh. Díky tomuto postupnému propojování jednotlivých příběhů a určité příběhové linii která se táhne napříč celou knihu, působí kniha vskutku uceleným dojmem. A vy se tak nebudete ani příliš rozmýšlet nad tím, že se vlastně nejedná o román jako takový.

Stejným způsobem se však autorka rozhodla příběh vyprávět i ve své prvotině. A tak na čtenáře, kteří již mají za sebou předchozí knihu, zde nečeká žádné překvapení. A to se vlastně dá říct o celé knize. Čtenáři dostávají prakticky přesně to co chtěli a očekávali, což samozřejmě není vůbec špatně a drtivá většina z nich bude nad míru spokojena. Jen je potřeba počítat s tím, že se tentokrát žádný výraznější WOW efekt jako u první knihy tentokrát konat nebude. I tak je ale rozhodně o co stát.

V Dussu přituhuje a nejen kvůli přívalům sněhu a mrazu. Ve vánici se skrývá smrt a nejspíš i něco mnohem horšího. V zasněžených horách se ztrácí bojovníci a něco temného vraždí v ulicích. Ostřílený válečník Cuchenan a jeho společník bard Minangar musí znovu spojit své síly a vypořádat se s temnotou, které dosud nemuseli čelit.

Volné pokračování Písně oceli má tak už podle předchozích řádek rozhodně co nabídnout a máme se na co těšit. Autorka navíc opět skvěle pracuje s postavami, příjemným způsobem prohlubuje jejich charaktery a nechává nám prostor si s nimi vytvořit dostatečné pouto. Navíc zde nechybí ani dostatečné množství akce, která se příjemným způsobem střídá s pomalejšími pasážemi a dohromady tak vytváří vcelku povedený a vyvážený mix. Nechybí ani nezbytný humor, který knize dodává odlehčenější ráz. Což je u knihy, která narostla na více než šest set stran vcelku vítaná vlastnost. Díky tomu se nemusíte bát, že budete každou chvíi ztrácet pozornost.

Sečteno podtrženo Píseň severu je skvělým pokračováním příběhu, který autorka načrtla ve své prvotině. Po mírně rozporuplné Prokleté věži se vrací ke svým kořenům, kde jí to evidentně svědčí nejvíce. My tak jen můžeme doufat, že se s Cuchenanem a Minangarem neloučíme nadobro, byla by to totiž věčná škoda. Navíc samotný závěr knihy…ale víte co o tom zas někdy příště…