Maurizio de Giovanni – Bolest
ANOTACE:
Komisař Luigi Alfredo Ricciardi vidí mrtvé. Zjevují se mu obrazy zločinců i dětí sražených kočárem. Vnímá lásku, kterou prožívají, i překvapení z nejzazšího momentu. Cítí jejich bolest. Slyší jejich poslední slova. Uzavírá se proto do sebe a straní se ostatních lidí. Své schopnosti však zároveň využívá a s obrovskou vervou a dopadá jednoho vraha za druhým. Vidění však mohou být zavádějící. Když je brutálně zavražděn světově proslulý tenor Arnaldo Vezzi, Riccardi musí případ vyřešit v rekordním čase, protože se o případ zajímá samotný Duce. Musí nejen proniknout do světa opery, ale zejména do hlubin pěvcovy černé duše. Pomůžou mu jeho schopnosti k rozlousknutí případu? Vydejte se do spletitých uliček Neapole třicátých let a doprovázejte osamělého komisaře na jeho cestě za nalezením spravedlnosti i lidskosti.
K DOSTÁNÍ V TĚCHTO FORMÁTECH:
Nakladatelství Epocha sice nepatří mezi úplně tradiční vydavatele detektivních příběhů, čas od času však nabídnou čtenářům vcelku zajímavou alternativu oproti běžnému mainstreamu. Ostatně poslední přírůstek do této řady je jasným důkazem. Fašistická Itálie, 30. léta, a detektiv, který vidí mrtvé. To jsou hlavní rysy originální detektivky Maurizia de Giovanniho, jenž před vyšla před Vánoci v českém překladu Heleny Schwarzové pod názvem Bolest.
Italských detektivek, potažmo knih vůbec, u nás moc nevychází. Z posledních tak můžeme zmínit snad jen Zabijákovu výbavu Gianni Biondilla. Na rozdíl od něj však Maurizio de Giovanni nabízí zcela odlišný zážitek. Nezaměřuje se na současnou dobu, ale čtenáře zavádí do neklidného období 30. let, kdy v Itálii vládl fašista Mussolini. Pokud však již teď máte obavu, že se kniha bude točit hlavně kolem tohoto režimu mohu vás uklidnit, že fašisté zůstali tentokrát u ledu.
Ostatně Neapol, ve které se příběh odehrává, byla vždy tak trochu svéhlavým městem, který si žije svým životem. A ačkoliv v té době ještě nebyla naplno v područí mafie, rozhodně se nejednalo o nejbezpečnější město. O tom se přesvědčí i operní zpěvák Arnald Vezzi, jehož zavraždí v místním divadle, kde se chystá na vystoupení. A jelikož byl Vezzi oblíbencem samotného Mussoliniho má tento případ nejvyšší prioritu. Luigi Alfredo Ricciardi je tak postaven před nelehký úkol, vyřešit vraždu co nejdříve…
Podle samotné anotace bychom se mohli těšit na více než zajímavý mix klasické detektivky, šmrncnuté trochou duchařiny. Tato kombinace by mohla být více než lákavá. Bohužel se nedá ubránit pocitu, že zůstalo jen u příslibu a autor naplno nevyužil potenciál, který se v tomto směru skrýval. Dokonce by se dalo říct, že část s komisařovými vidinami patří mezi nejslabší části knihy. D
o určité míry to bude způsobené i samotným rozsahem “románu”. Kniha má pouhých 192 stran a tak je více než jasné, že na nějaké delší popisy není moc času. Možná kdyby bylo stran více a autor se mohl v této části trochu rozepsat, hned by tato “paranormální” linie získala na větší atraktivitě.
Co se však autorovi rozhodně nedá upřít, je talent zachytit do nejmenších detailů jedinečnou atmosféru, která je doslova prostoupená celou knihou. Samotná zápletka okolo vraždy operního pěvce sice nikterak nevyniká a nenabízí v podstatě nic nového, avšak ve spojení se zajímavou dobou, místem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, dostává celá kniha zcela nový rozměr.
Je až fascinující kolik se toho autorovi podařilo na těch několika málo stranách zachytit. Neopakovatelná atmosféra města, jehož ulicemi prostupuje chlad a chmury sychravé zimy, doslova prostupují každou stranou. Ve spojení s charismatickým komisařem a operním prostředím, kde se podstatná část knihy odehrává dává dohromady neopakovatelnou atmosféru, která si vás dokáže naprosto získat.
Bohužel Bolest hodně trpí nevyužitým potenciálem, který v sobě ukrývá a relativně jednoduchou zápletkou, která by vystačila na delší povídku, ale ne na plnohodnotný román. Nápady autor rozhodně má, neuškodilo by je však více rozvést, protože po dočtení této knížky bude bezpochyby řada z vás na pochybách, jak vlastně knihu hodnotit. Špatná rozhodně není, ba právě naopak. Na druhou stranu se však nedá ubránit pocitu, že jí něco podstatného chybí…
