Kristýna Sněgoňová – Krev pro rusalku

by Schefik · 29.11.2021

Už jsou tomu takřka tři roky, co nás tehdy ještě prakticky neznámá Kristýna Sněgoňová oblažila svou románovou prvotinou Krev pro rusalku. Právě ta byla na startu fenomenálního úspěchu, který tuto autorku katapultoval mezi nejzářivější hvězdy současné české fantastiky. A jelikož nakladatelství Epocha právě přichází s novým vydáním, nastal ideální čas si tuto knihu s lehce poetickým názvem trochu připomenout.

Ačkoliv v nás může Krev pro rusalku evokovat nejrůznější asociace s pohádkovými bytostmi, od této knihy můžete čekat vše, jen ne kouzelný pohádkový příběh. Ba právě naopak, Sněgoňová si pro svou prvotinu vybrala žánr, kterému vévodí taková jména jako je František Kotleta, Štěpán Kopřiva, či Miroslav Žamboch. V době, kdy Krev pro rusalku vyšla poprvé se autorčina snaha prorazit na poli akční fantastiky, žánru jenž byl doménou především drsných chlapů, mohla zdát mírně řečeno lehce dětinská. Jak to ale nakonec dopadlo už víme. Krev pro rusalku byla po právu označována za jeden z ejambicióznějších a hlavně pak nejpovedenějších debutů české fantastiky posledních let.

Ostatně, už v této době měla autorka za sebou vcelku bohaté zkušenosti. Sice jen v oblasti povídkové tvorby, i tak už ale na svém kontě měla řadu cen z žánrových soutěží. Je několikanásobnou Lady Řádu fantasy i Nositelkou meče, vítězkou Ceny Karla Čapka a držitelkou Mloka, stejně jako soutěží typu Vidoucí a jiných. S jejími povídkami jsme se mohli setkat jak v časopise Pevnost, tak i v celé řadě antologií. Avšak teprve Krev pro rusalku dala naplno vyniknout jejímu talentu.

Vůbec poprvé se zde pustila do delšího kousku, aby následně její prvotina narostla až do úctihodných 464 stran. Sněgoňová nám na nich představuje fantasticky vykreslený svět, v němž vedle sebe žijí obyčejní lidé a “pohádkové” víly, rusalky a meluzíny. I když v podání této autorky si typické představitelky pohádek moc idylky neužijí. Sněgoňová je naopak vláčí bahnem, krví a dělá z nich prostitutky, stojící zcela na okraji společnosti.

A to i přesto, že nám právě tyto pohádkové bytosti pomohli vyhrát před padesáti lety “Velkou válku”. Jenže místo vděku a svobody, začali dlouhá léta útlaku a pronásledování. Ono, není se co divit. Nejen, že jejich magie vzbuzuje všeobecný neklid (mohou se proměnit v kohokoliv chtějí), navíc se tyto zdánlivě “křehká stvoření” živí masem a krví a obzvláště to lidské jim hodně chutná. A někoho takového byste rozhodně nechtěli mít za souseda. A tak padesát let po válce jsou víly striktně kontrolovány, krev a maso dostávají jen na potravinové lístky a v podstatě nemají žádná práva.

Do tohoto neradostného světa, tedy minimálně pro rusalky, zasadila Sněgoňová noirově laděný příběh, který by vcelku dobře obstál i jako klasická detektivka. Jenže to by Krev pro rusalku mohla snadno zapadnout. S tím se však autorka nechtěla smířit a tak celý příběh pořádně okořenila “pohádkovými bytostmi”, prastarou magií a vcelku pochopitelně tajemstvími, která se nezadržitelně derou na povrch.

Samotný příběh zde dopodrobna rozebírat a zmiňovat nebudu, ochudil bych vás o pořádnou porci překvapení a řadu zajímavých zvratů. Mohu ale zmínit, že se zápletka bude točit okolo smrtí vílích kur.. prostitutek, poteče zde hodně krve a hlavní hrdina je frajírek, který vám moc k srdci nepřiroste. Naštěstí je zde ještě víla Léto, která to tak nějak vše zachraňuje. Když k tomu připočteme boj za práva “menšin, dávná tajemství, která vyplouvají na povrch a mocenský boj o postavení, dostáváme do rukou zajímavý mix, který má vcelku velkou šanci zaujmout.

S odstupem doby můžeme s klidným srdcem říct, že to se Sněgoňové podařilo skutečně na jedničku. Tedy minimálně v první polovině knihy, kdy celý příběh pádí kupředu mílovými kroky, aby vcelku záhy zvolnil a přidal na obrátkách až v samotném závěru. Zatím zde máme samá pozitiva, až by se mohlo zdát, že se před třemi lety zrodila hvězda (a světe div se, ono tomu tak skutečně bylo).

V mnoha ohledech zde Sněgoňová skutečně zcela excelu, avšak úplně bez chybky její prvotina nebyla a sem tam se projevila její prozatimní “nevypsanost”. A to hned v několika ohledech. Jednak samotný svět, který na první pohled působí skutečně fantasticky a plasticky, má při bližším pohledu pár hluchých míst. Jeho historie je zde zmíněna pouze ve spojitosti s válkou a rusalkami, ale autorka ji nikterak dále nerozvíjí. Apropos, když už jsme u rusalek, víl a divoženek. Proč pouze ty? To v tomto světě nemohou existovat i další “kouzelné” postavy? Otázek, které tato kniha vzbuzuje je celá řada, žel bohu na ně zatím čtenáři nedostávají prakticky žádnou odpověď.

Pak je zde samotný hlavní hrdina, tedy hrdina je možná trochu silné slovo. Dominik Stolbenko je tuctový policajt, který žije z historie vlastní rodiny a všichni ho tak trochu nadhodnocují. Když k tomu připočteme celý výčet depresivních poruch a závislost na lécích a chlastu, máme zde vyšetřovatele, jako vystřiženého ze severské detektivky, kam by vcelku dobře zapadl. Zkrátka a dobře jedno velké klišé. A aby toho nebylo málo, je zde ještě historie vlastní rodiny vztahující se ke smrti jeho matky. Zde Sněgoňová pořádně popustila uzdu své fantazii a maličko vše překombinovala.

Naštěstí výše zmíněné výtky jsou pouze malé vady na kráse jinak perfektní noirové akční „fantazárny“, která uspokojí i náročnější čtenáře, kteří mají již hodně fantastických kousků za sebou. Výjimečnost Sněgoňové oproti její “mužské” konkurenci tkví především v tom, že se nesnaží nikoho kopírovat, ale vyšlapává si zcela svoji vlastní cestičku, na které rozhodně originalitou nešetří.

Kristýna Sněgoňová rozhodně psát umí. O čemž jsme se za ty dva roky již mohli přesvědčit. A i tato kniha je toho krásným důkazem. I přes pár vad na kráse patří k tomu nejpovedenějšímu, co u nás na poli domácí fantastiky v posledních letech vyšlo. O čemž ostatně svědčí i nové vydání, které vychází pouhé tři roky po uvedení této knihy na trh. A to pro relativně začínajícího autora rozhodně není špatná vizitka, nemyslíte?