Ingar Johnsrud – Kalypso

Severských detektivek sice již nevychází tolik, jako v předešlých letech, nakladatelé na ně však stále úplně nezanevřeli. Důkazem může být i druhý díl úspěšné trilogie norského spisovatele Ingara Johnsruda. Pokud vás tedy zaujalo již Vídeňské bratrstvo, můžete nyní sáhnout i po pokračování, jenž vyšlo v nakladatelství Host v překladu Evy Dohnálkové pod názvem Kalypso.

Již v úvodním dílu této volně navazující trilogie prokázal norský autor a novinář Ingar Johnsrud, že bezpochyby patří mezi zdatné vypravěče a jeho takřka celosvětový úspěch rozhodně nebyl pouze dílem náhody. To však můžeme tvrdit o drtivé většině seveřanů, kteří se k nám dostanou. Konkurence je skutečně vysoká a tak uspět na našem malém trhu rozhodně není jednoduché. Dokáže tedy Johnsrud obstát i na podruhé, nebo na nás čeká spíše zklamání?

Ačkoliv je Kalypso druhým dílem volně navazující trilogie, k tomu abyste si ji mohli užít, nemusíte bezpodmínečně znát i předchozí knihu. Samozřejmě vám tak unikne řada detailu, hlavní osa příběhu je však relativně uzavřená a tak nic nebrání k bezproblémovému pochopení děje. Autor je navíc ke čtenářům vstřícný, a tak se postupně dozvíme řadu informací z minulé knihy. Nic tedy nebrání tomu užít si Kalypso naplno.

Již tradičně máme v rukou takřka klasickou severskou krimi. Stejně jako v předchozí knize dostáváme i zde snadno rozpoznatelné hrdiny. Na Fredrika Beiera můžeme použít klasickou šablonu jakéhokoliv policejního vyšetřovatele ze skandinávských detektivek. Ani v případě jeho kolegů nebyl Johnsrud extra originální. Johnsrud tak i nadále pokračuje ve vyjetých a tolik osvědčených kolejích, které se v rámci tohoto žánru osvědčili již několikrát.

Na druhou stranu již v předchozí knize autor dokázal, že se ožehavých témat rozhodně nebojí.Ve svém debutu se rozhodl použít již několikrát zpracované téma náboženských sekt, které však ozvláštnil všudypřítomným strachem z terorismu. A tomu se věnuje i ve své druhé knize. Zatímco Oslovská kriminálka řeší řadu zdánlivě nesouvisejících vražd, Fredrik Beier se probouzí z bezvědomí v nemocnici. Údajně se snažil spáchat sebevraždu, Fredrik si na nic z toho ale nepamatuje. Aby toho nebylo málo, tak politické špičky čelí teroristické hrozbě, při které by mohli být použity i biologické zbraně. Norsko tak čelí opravdovému nebezpečí, které by mohl celou zemi uvrhnout do chaosu a zkázy…

Johnsrud se tak ani ve své druhé knize nesnaží zbytečně držet při zdi a stejně jako ve Vídeňském bratrstvu i zde se doslova vyžívá v ožehavých a diskutovaných tématech nynější doby. Všemu samozřejmě vládne “terorismus”, který se postupně i u nás stává stále častějším tématem. Autor však neopomněl ani zabrousit do minulosti, konkrétně oblíbené “Studené války” odkud si vypůjčuje Sovětský svaz, potažmo i vývoj biologických zbraní. Ani to však zdaleka není vše a tak při tomto výčtu je více než jasné, že Kalypso je skutečně spletité s řadou zápletek, které se rozvíjejí v několika časových rovinách s řadou osob a na různých místech. Díky tomu není především ze začátku úplně jednoduché se v ději orientovat a autor tak po nás vyžaduje alespoň trochu zvýšenou pozornost.

Pozadu samozřejmě nezůstávají ani samotné postavy, kolem kterých autor staví celé své dílo. Jak je již v severských detektivkách a thrillerech zvykem hlavní hrdiny pronásleduje řada démonů a trápení se kterými se musí vypořádat. Této rovině se samozřejmě věnuje i Johnsrud ve svém druhém románu a tak dále rozvíjí příběhovou rovinu okolo Beiera a jeho kolegů. Postupně se tak dozvídáme nové perličky z jejich soukromí a životů, které se nejednou dokáží pořádně zkomplikovat.

Johnsrud sice ani na podruhé nepřichází s ničím převratně novým, na druhou stranu se mu  podařilo vytvořit vyvážený a hlavně čtivý mix, který má šanci na úspěch. Zadarmo to však není a po čtenářích vyžaduje náležitou pozornost. Pokud tedy stále nemáte severských autorů dost Kalypso by mohla být vcelku dobrá volba.