Dominik Dán – Nestydaté neviňátko

Dominik Dán je minimálně na Slovensku stálicí a nutno říct, že ani u nás se mu nevede nijak špatně. Není proto divu, že nakladatelství Slovart nezahálí a chrlí na nás jednu “dánovku” za druhou a nejinak je tomu i na začátku letošního roku. Zatímco jsme se před vánoci mohli začíst do Cely číslo 17, tentokrát na české čtenáře čeká Nestydaté neviňátko.

Dominik Dán se velice často inspiruje skutečnými případy slovenské kriminalistiky. Ostatně o tom jsme se mohli přesvědčit již několikrát. A ani nejnovější “dánovka” nijak nevybočuje z řady. Tentokrát sice necháme masové vrahy a psychopaty stranou, přesto Nestydaté neviňátko nabídne vskutku zajímavý příběh, který vás rozhodně nebude nudit.

Ten nás zavádí stejně jako Cela číslo 17 na konec devadesátých let, konkrétně do roku 1997. Neviňátko je navíc jakýmsi pokračováním Dánova debutu Popel všechny zarovná, který se ve velké míře točil kolem politiky a tajných služeb. V podobném stylu pokračujeme i zde, i když tentokrát SIS (Slovenská informační služba) zůstane stranou. Přesto se však Richard Krauz a jeho kolegové opět zaplétá do nebezpečné hry do níž jsou zapleteny nejvyšší špičky státu…

Přitom vše začíná v podstatě nevinně. Slovenské podsvětí je stále na ostří nože, pomalu ale jistě se začíná vraždit i mezi bossy. Pro kriminálku Našeho města bohužel nic povzbudivého, i když všichni ví kdo je pachatelem, důkazy chybí a tak je tu jen další případ s nálepkou NEVYŘEŠENO, nezbývá než doufat, že se situace konečně uklidní.

Trochu zajímavější práce čeká na Richarda Krauze a Josefa Fischera v případu bestiální vraždy studentky architektury Moniky, kterou vrah uškrtil doma u rodičů, v jejím pokoji. Aby toho nebylo málo, byla Monika dcerou slovenského velvyslance ve Švédsku. Její případ má tak rázem nejvyšší prioritu a čas se neúprosně krátí. Na Krauze a jeho kolegy tak čeká opět nelehký úkol, který mu rozhodně jeho nadřízení nijak neulehčí…

Pokud již máte některou “dánovku” za sebou, nebude pro vás ani Nestydaté neviňátko žádným překvapením. Dominik Dán jede v podstatě stále ve stejném stylu a mění pouze dějovou linii, kolem které se jednotlivé příběhy točí. S tím je spojený i fakt, že ne každému musí tento styl sednout. Navíc po x knihách přichází lehká monotónnost, kdy čtenáři v podstatě přesně vědí co na ně čeká. Pokud se však odprostíme od přílišného očekávání dostáváme do rukou další příjemnou oddechovku, která nám zpříjemní jedno, či dvě odpoledne.

Jednu výraznější výtku bych však našel. Nejsem si úplně jistý zda tomu bylo stejně i u předchozích knih, každopádně u Nestydatého neviňátka došlo ke změně překladatele, kdy Josefa Šmatláka nahradil Jan Hanzlík. Na první pohled byste možná změnu ani nepostřehli, bohužel se nedá ubránit dojmu, že to překladatel místy s pomyslným “chlapáctvím” vyšetřovatelů malinko přehnal. Především ve chvílích, kdy Krauz s Chosém vedou nějaký výslech se v textu vyskytuje přehršel “hovorových a nespisovných” výrazů, které oproti ostatnímu textu doslova bijí do očí. Navíc pokud je mi známo, alespoň tedy z toho co mám naposloucháno v  audiopodobě, autor v originále nic takového nevyužívá a pokud ano tak naprosto v minimální míře. Proč je však Nestydaté neviňátko podobnými výrazy doslova prošpikováno opravdu říct neumím, každopádně za mě platí, méně je někdy více…

Nestydaté neviňátko sice není úplně bez chyby, žádné výraznější zklamání na nás však také nečeká. Pro fanoušky této povedené série se tak jedná v podstatě o povinnost. Pro ty, kteří ještě nepropadli kouzlu Richarda Krauze naplno, se stále jedná o příjemnou oddechovku, která je okořeněná pro nás známými reáliemi, díky kterým nám budou “dánovky” připadat důvěrně známé.