Anthony Ryan – Pán věže

 Když se nakladatelství Host rozhodlo více zaměřit i na příznivce fantasy, mezi některými čtenáři to bezpochyby vyvolalo řadu otázek. Ty však Host záhy umlčel prvním dílem fantasy trilogie Stín krkavce Anthony Ryana, jenž přišel jako blesk z čistého nebe a získal si nepřeberné množství fanoušků. Pokud jste i vy netrpělivě čekali na další osudy Vélina Al Sorny, čekání je u konce, neboť krátce před Vánoci Host vydal druhý díl pod názvem Pán věže.

Anthony Ryan se již s Písní krve nesmazatelně zapsal mezi hvězdy tohoto žánru. Je tedy více než jasné, že i další jeho kniha vzbuzuje nemalá očekávání. Dokáže si autor zachovat svou kvalitu? Nebo čtenáře naopak po zářivém debutu čeká strmý pád? Pokud však nechce čekat až na závěrečné hodnocení, již teď vás mohu uklidnit, že i Pán věže patří mezi naprostou špičku.

I přesto, že Pán věže přímo navazuje na předchozí knihu, před samotným čtením by se možná připomenout si děj a postavy prvního dílu. Přeci jen, rok není úplně krátká doba a za tu dobuse dá leccos pozapomenout. Pokud se však rozhodnete pustit do druhého dílu rovnou, připravte se na to, že možná ze začátku budete malinko tápat, než se v ději stoprocentně zorientujete. Autor se totiž rozhodl nechat stranou jakékoliv shrnutí a rekapitulaci a vrhá čtenáře rovnou do děje.

V něm se Vélin Al Sorna vrací po pěti letech strávených v alpiranském vězení zpět do Království začít znovu, bez jakékoliv Víry, bojů a krve. Záhy se však přesvědčí o tom, že jeho touhy zůstanou delší dobu nenaplněny. Kromě toho, že mu někdo neustále usiluje o život, je zde i samotný panovník, který Vélina “za svou věrnost” jmenoval do úřadu Pána věže severních provincií.

Kromě Vélina však na čtenáře čekají i další postavy, které jsou známe z předchozí knihy. Ty navíc v Pánovi věže získávají daleko  více prostoru než dříve. Tato kniha se tak neomezuje pouze na samotného Vélina, ale autor k němu přidává hned tři další hrdiny (řádový bratr Frentis, princezna Lyrna a Reva – dcera předchozího Pána věže), jejichž pohledem tak budou čtenáři sledovat všechny nejdůležitější události, které otřásají Sjednoceným královstvím.

Díky tomuto faktu dostává Vélin v celé knize daleko méně prostoru a není tak již tolik patrné, že se jedná o hlavního hrdinu celé trilogie. Toto je však pouze jedna z odlišností, které si autor pro čtenáře přichystal. Tím hlavním a asi i nejzásadnějším rozdílem je samotný styl, jakým je kniha napsána. Až se zpočátku nechce věřit, že obě knihy patří do stejné série. Zatímco byl první díl i díky zaměření na Vélinovo dospívání daleko jednodušší a zároveň komornější, v Pánovi věže se situace naprosto obrací.

Pokud se tedy u Písně krve recenze vyhýbaly srovnání například s eposem Píseň ledu a ohně G. R. R. Martina, u druhého dílu této série se do srovnání můžete směle pustit. Ostatně Pán věže se nese v docela podobném duchu jako Martinův epos. Fantastická linie je zde spíše na doplnění a stejně jako u GoT i zde autor staví především na politikaření, zákulisních pletkách a boji, kterého si užijeme dosyta především v druhé polovině knihy. Je samozřejmě jasné, že Ryan se nepustil do tak megalomanského projektu jako G. R. R. Martin, ovšem řadu prvků mají obě série společné. Nebylo by proto divu, kdyby se Anthony Ryan inspiroval právě v této legendě současné fantastiky.

Jak již bylo řečeno, Pán věže je naprosto odlišný od předchozí knihy. Nedá se říct, zda je to dobře či špatně. Zástupci obou táborů se bezpochyby najdou. Jisté však je, že druhý díl oproti Písni krve dospěl, dostáváme tak plnohodnotnou fantasy pro odrostlejší čtenáře, oproštěnou od jakýchkoliv dětských hrdinů či naivních představ. Pán věže je zkrátka další trefou do černého a nám tak nezbývá než netrpělivě očekávat závěrečný díl celé série a doufat, že i tentokrát na nás bude čekat opravdu výjimečný zážitek.