Září s Rudým kapitánem #3

0

Toto pondělí konečně spatřila světlo světa další „dánovka“. Asi už tušíte, že nejnovější knihou nakladatelství Slovart je právě Rudý kapitán, kterému se věnujeme od začátku září. Pokud jste však i nadále na pochybách a přemýšlíte zda se do nového Dána vůbec pustit, možná vám v rozhodování pomůže malá ukázka toho, co na vás v nejnovější knize čeká. A kdo ví třeba právě díky ní zjistíte, že Rudý kapitán je to pravé pro vás 😉 Navíc máte jedinečnou možnost získat jeden ze dvou výtisků, o které se u mě na webu právě soutěží – ODKAZ ZDE – takže proč nezkusit své štěstí…

……………………………………………………………………………………………

Vlak odjel z třinácté koleje, té nejdál od hlavní budovy, a za ní byl už jen svah, plot z betonových sloupků a ulice s hustým provozem.
Seděl a vdechoval. Náhle ho napadlo, že se jí v tom shonu zapomněl na něco zeptat! Zamrzelo ho to, protože by asi dokázala odpovědět… protože obvykle dokázala odpovědět na všechny jeho otázky…
„A… co tady já… tejden… bez vás… koťátka moje milovaný?“ zaúpěl.
Starší dcerku Sylvinku odvezl ráno ke tchyni.
Lidé se pomalu vytráceli do podchodu a nástupiště se vyprazdňovalo. Zůstal sám. Rozpažil a tímto gestem zabral celou lavičku. Natáhl nohy a obsadil polovinu nástupiště. Slastně přivřel oči. Nespěchal. Rozhlas ohlásil nesrozumitelnou nádražáčtinou odjezd dalšího vlaku a z podchodu se vynořily dvě studentky s ruksaky. Rozhlédly se a spatřily ho. Probral se, posadil se slušně a čekal. Došly až k němu a shodily ze zad ruksaky.
„Čau… můžeme…?“
„Jasně…“
Vytáhly cigarety a poplácaly se po zadcích. Celkem pěk- ných…
„Neměl bys…?“
Připálil jim. Vysokoškolačky… odhadl je tak na dvacet… možná o rok víc. Trika s hlubokým výstřihem, džíny, tenis- ky. Jedna se shýbla k batohu, ukázala mu kozy i s bradav- kami a vylovila plechovku piva.
„Umíš to otevřít?“ Otevřel.
„Díky…“ napily se a podaly mu plechovku. Odmítl. Ne- měla umyté víčko.
„Dej si… jedeme na Solisko… ale kdybys chtěl… nemu- síme hned…“
„Za kilčo…“ dodala druhá. Krauz máchl rukou.
„Nemáte na čundr a já bych vás měl založit, co?“
„Takže si to roz…?“
„Já to bez lásky nezvládnu…“ pokusil se nepřesvědčivě Krauz.

KrauzTa ve žlutém triku s velkými bradavkami neztratila duchapřítomnost… „Já tě už miluju a Soňa začne… až řekneš… já jsem Iveta… a ty?“
„Já ne.“
Krauz vstal a kývl.
„Možná příště… a vlak vám ujel před chvílí…“
„Jak chceš… strejdo…“
„Pedagožky?“
„Ekonomky…“
„Tak vám přeju, ať se vám v zimním semestru vede líp a vaše ekonomická situace se vylepší… protože makro- ekonomický ukazatele máte už teď náramný…“ a vykročil po nástupišti.
Usmíval se jako vesnický trouba, kterému na pouti slíbili cukrovou vatu, jestliže si stáhne kalhoty a ukáže všem holý zadek. Pochodoval a usmíval se. Představoval si, jak stahuje ty vypasované džíny a co pod nimi asi tak je… minul podchod a přemítaje o ďábelském pokušení a o … takových dvou dvacetiletých tělech… ve své posteli… dospěl až na konec nástupiště. Konec betonu. Byl označen žlutou barvou. Následoval násep z vápencového štěrku. Nástupiště mělo tvar oblouku jako banán. Ze severního konce, kam až doputoval, už nebylo hlavní nádražní budovu vidět. Zarazil se a překvapeně zíral na linie kolejnic mizící v tunelu.
Co tu dělám? Pět minut… co odjela, a už… myslím… Zhrozil se!
„Chlapi jsou dobytek…“ oslovil plevel na srázu a zalovil v kapse. Našel cigarety a zapalovač a u vědomí, že nespěchá, si zapálil, přestože vůkol byly cedulky, že se to tu nesmí.
„Kouříš?“
Málem mu zaskočilo.
Nástupiště končilo v přirozené skále, do níž bylo nádraží před sto lety vyhloubeno. Nikdo ze zaměstnanců sem nechodil, protože koleje vedly do tunelu a pokračovaly na sever do Čech, a pokud se nekonala nějaká porucha nebo jiný problém, nebyl důvod sem chodit.
Opěrná betonová zídka se stočila do pravého úhlu a ztrá- cela se v křoví. Teď v létě byly zelené a husté. Zašustily a vylezla z nich striga.

9788075290007_rudy-kapitan_0187164-23„Podle vyhlášky ministerstva dopravy číslo dvě stě třicet osm paragraf sto deset, odstavec dva, písmeno e je kouření na peróně přísně zakázaný… chlapče…!“
Krauzovi vyskočilo obočí.
„Jako pokutu saplatíš dvě s filtrem nebo štyry bez filtru, ale… fcukuletu, nebo savolám poldy…“
Krauz se ani nepohnul.
„Tak já je idu savolat… panáčku… mochli sme se dohodnout po dobrým…“
Krauz si dal šluka a sklonil hlavu na stranu. Babě mohlo být šedesát anebo i sto šedesát. Byla sehnutá dopředu a tvář jí zakrýval černý klobouk, ohromný jako sombrero. Navzdory letnímu vedru měla na sobě bezpočet sukní a černou koženkovou bundu.. Opírala se o francouzskou hůl s visačkou… do not disturb… z první třídy.
S námahou se napřímila a neproniknutelně černé oči se vpily do Krauze.
„Ty se nebojíš fízlů?“
„Ani ne…“
„Škoda… co ty cíga…?“
Krauz vytáhl jednu cigaretu a podal jí.
„A oheň?“ Zapálil jí.
„Pěknej zapalovač… co tady chceš? Tebe nesnám…“
„Vyprovodil jsem manželku a dceru… a teď se jen flákám…“
„Nejsi od ajsnbónů?“
„Ne… ostraha železnic není moje parketa…“
„Ostraha železnic… jak pekne to ríkáš… nejsi blbej!“
„Díky!“
„Díky… fakt pekne mluvíš! Si dochtor?“
„Ne!“
„Škoda… mě tak bolí noha… pekně mluvíš… i vypadáš… tak poď…“
Rozhrnula křoví a zmizela v něm. Krauz ji následoval. Mezi opěrnou zdí a skálou zůstala skulina. Zpočátku sotva půlmetrová, pak se rozšiřovala. Po pár krocích už vytvořila jeskyňku. Jednu malou místnůstku. Ostré světlo zvenčí se tu změnilou na šero, ale umělé osvětlení tu nebylo zapotřebí. Stejně by se dál nedostal. Celý prostor byl zaplněn věcmi.

Krauz se zastavil před dvojitým dřevěným sedadlem z druhé třídy a nevěřícně zíral na protilehlý záchod s nápisem… používat pouze během jízdy! Baba se usadila do čalouněného sedadla z první třídy a opřela se o sporák s rourou vyvedenou nahoru do skalní štěrbiny. Krauzovi to přišlo k smíchu. Zřejmě to byla celoročně obývaná garsonka.
„Máš dobrý cíga… jak se menuješ?“
„Richard…“
„Jako král Leví srce, co?“
„No! Odkud víš…?“
„Všichni na nádraží si myslej, že sem blbá… prečo jim brát haluse…“
„Iluze…“
„Á, chceš si hrát na chytrýho?“
„Ne!“
„Byl tu u mě i docent… tak sklapni…“
„V pořádku…“
„Sedni si… Richarde… Leví srce…“
Posadil se do druhé třídy. Musel sice překročit hasicí přístroj, litinový poklop z kanálu, pár igelitek plných hadrů, ale zvládl to.
„Tři stovky.“
„Pokuta? Za co…“
„Ty pokuty neplatíš… vidím ti to na očích… máš tvrdý modrý oči… jako chalsedon… plný odchodlání…“
„Ty se vyznáš i v kamenech?“
„Vysnám…“
„Tak proč… tři…? Doufám, že ne…“ vyvalil úlekem oči.
„Ne! Neboj! Odmítnul si mladý masíčko… na mě bys těžko dostal chuť…“
„Jak…?“
„Viděla sem vás… bavili ste se na peróně… co by asi tak chtěly dvě mladý kočky s prdelkama jako kuřecí patičky, když si jim otevřel pivo a dal voheň… ale možná sem blbá…“
„Asi… ani ne… tak za co?“
„Za ruku…“
„Já už jsem ženatej.“
„Tak se snaž, aby ti to vydrželo… já se ti chci kouknout do ruky… a řeknu ti, co tě čeká…“
„Ahááá! Věštkyně!“

Zatípla hořící filtr a odložila ho na kraj sporáku.
„Tak dvě…“ zaškemrala.
„Jednu!“
„Tak…dej sem tu ruku… krkoune… a prej že král… Leví srce…“ brblala.
Vstal a přisunul si k ní rozbitou židli bez opěradla.
„Tak na…“
„Druhou!“
Chvílí pátrala v jeho dlani a tvářila se odborně… zamyšleně. Krauz se musel usmát. Nikdy těmhle věcem nevěřil, ale… měl dost času, tak proč ne? Za stovku?
„Směješ se…“ zahučela, aniž zvedla oči, „… ale móc brso tě smích přejde…“
„Nestraš…“
„Ticho buď! Rušíš mě…“
„Dobrá…“
„Tak buď už ticho!“ Krauz jen němě přikývl.
„Si ženatej…“ začala váhavě, Krauz ji chtěl upozornit na malý detail, a sice že jí to před chvílí sám řekl, ale nechtěl jí kazit radost, a hlavně… nechtěl ji rušit v odborné práci! Co kdyby věštba náhodou nevyšla, bylo by určitě třeba najít viníka a bylo by to na něm!
„… a máš dvě… tři děti…“ většina lidí má dvě, tři děti, nicméně i tento fakt ponechal bez komentáře, „… kolem tebe sou samý ženy… móc žen…“
„Už ne…“ neodolal.
„… Tak savřeš už tu klapačku?! Ženy… máš dvě cery… a máš je móc rád…“ pátravě vzhlédla. Krauz měl sto chutí slušně poděkovat, dát jí padesátku za ztrátu času a odporoučet se. Takové třeskyplesky… že máš je rád… kdo by neměl rád svoje děti, leda snad úchylák!
„… moc rád…“ zavrtala opět oči do dlaně, „… tady vidím… někdo ve tvým okolí moc trpí… je nemocnej… v nemocnici a tebe to trápí…“ Krauz překvapeně povytáhl obočí, „… pronásleduje tě temnej muž s minulosti… slej člověk… a brso se potkáte. Čáru života máš dlouhou, ale není rovná… jsi… v ohrošení…“ překvapeně vzhlédla a pohlédla mu do očí, „… budou tě chtít sabít… dokonce dvakrát za sebou v krátký době…“ opět se vrátila k dlani, „…. tady a… tady…“ ďobla ho do dlaně, „… je kolem tebe móc slejch lidí… vyhni se jim… jesli budeš mít možnost, vyhni se jim. Kolem tebe je pořád nebespečí… asi máš moc těžkou práci… ale nejsi sám… máš se na koho spolehnout… vidím tady i dobrý lidi… važ si jich a poslouchej jejich rady.“
Skončila a vrátila mu ruku. Krauz jí pátravě hleděl do tváře, čekal, kdy se rozchechtá a poplácá ho po zádech, ale neudělala to. Namísto toho se zatvářila unaveně.
„To ostatní… to je na tobě, ale když si dáš bacha… čára je dlouhá… možná budeš žít dlouho…“
Krauz si skepticky prohlížel čáry na dlani a vskutku nevěděl, co říct.
„Jsem policajt…“ plácnul a ani nevěděl, proč jí to prozradil. Akorát vážně pokývala hlavou.
„Už byl sa mnou i docent… ledaskdo za mnou chodil, dokud jsem bejvala pod nádražím… tam co se teď pude stavět ten hotel… byt mi sebrali… prachy sa byt mi sebraly děti… teď… už je to horší… sem tady a… nemůžu se věnovat řemeslu.“
Krauz vytáhl služební průkaz a vylovil z něj stovku. Podal ji babě.
„Jen si ji nech… od tebe nechci… si… jinej než ty před te- bou… máš takový svláštní voči…“
Krauz položil bankovku na sporák a zatížil ji prázdnou sklenicí od marmelády. Chystal se odejít.
„Mně neubude a tobě pomůže… tak ber… a…“ po pár krocích se ohlédl, „… a jak se vlastně jmenuješ?“
„Angelika… Angela pro přátele…“
„Tak díky… a opatruj se…“ chtěl už opravdu odejít, když ho u vchodu upoutala dámská kabelka pověšená na zárubni záchodových dveří. Byla otevřená. Nahlédl do ní. Byla plná, všiml si peněženky, šminek, hřebenu… pohoršeně se ohlédl po Angele.
Ta jen nechápavě pokrčila rameny: „Co všechno ti lidi ve vlaku nestratějí…“ a šibalsky se usmála. Krauz se vrátil a vytřásl na sporák ještě pár cigaret.
„Nic sem neviděl…“ a odešel. Chvíli za ním civěla.
„Šak … ty se eště vrátíš… panáčku… a uvidíš…“ zahuhlala a labužnicky si zapálila.

Share.

About Author

Milovník všech dobrých příběhů, s možná moc bujnou fantazií, který nepohrdne žádnou dobrou knihou. Mimo jiné také nadšenec do IT technologií, sociálních médií a věcí s tím spojených.

Leave A Reply