Léto s Lisbeth Salanderovou #9

0

Nové Milénium je zde již za tři dny, přesně 27. 8. 2015 se dozvíme zda veškerá očekávání a sliby, které čtenářům dali nakladatelé a David Legercrantz byly pravdivé. Pokud však i vy stále patříte mezi váhající, zda má cenu na Dívku v pavoučí síti čekat, je zde exkluzivní ukázka z právě chystané knihy. Dívku v pavoučí síti vydává nakladatelství Host 27.8. 2015 v tištěné i elektronické podobě, tu navíc doplní i audiokniha z vydavatelství OneHotBook v podání Martina Stránského, který načetl i předchozí tři Larssonovy knihy.


kapitola 09

Noc z 20. na 21. listopadu

Lisbeth se vzbudila natažená přes velkou manželskou postel a uvědomila si, že se jí zdálo o otci. Náhle měla pocit, jako by se schylovalo k něčemu neblahému. Pak si vybavila včerejší večer a utěšovala se, že to není nic jiného než chemická reakce jejího těla. Měla příšernou kocovinu. Na nejistých nohách se odpotácela do své rozlehlé, mramorem obložené koupelny, vybavené vířivkou a vším tím posraným luxusem, z něhož se jí hned zvedl žaludek. Nestalo se však nic horšího, než že upadla a chvíli nemohla popadnout dech.
Pak se zvedla, podívala se na sebe do zrcadla, a ani tento obrázek nebyl zrovna povzbudivý. Oči měla úplně rudé. Na druhou stranu bylo teprve něco málo po půlnoci. Spala sotva několik hodin. Vyndala ze skříňky pohárek, natočila si do něj vodu a v témže okamžiku si znovu vybavila ošklivý sen. Pevně sevřela sklenku, až ji rozmáčkla v dlani. Na podlahu kapala krev, Lisbeth vztekle nadávala a bylo jí jasné, že teď se jí sotva podaří znovu usnout.
Co kdyby zkusila rozluštit tu zašifrovanou složku, kterou si včera stáhla? Ne, v téhle chvíli by to nemělo smysl. Lisbeth si ovázala ránu ručníkem, popošla ke knihovně a vytáhla z ní novou studii princetonské fyzičky Julie Tammetové, popisující zhroucení velké hvězdy a její následné smrštění do černé díry. S knihou v ruce se odvlekla k červené pohovce pod oknem, odkud byl výhled na Stavidlo a Rytířský průliv.
Jakmile se dala do čtení, hned se cítila o poznání lépe. Krev z ručníku odkapávala na zem a bolest hlavy ustoupila. Lisbeth se zcela pohroužila do knihy a tu a tam si dělala poznámky na okraji. Vlastně to pro ni nebylo nic nového. Věděla lépe než kdo jiný, že hvězdu drží při životě dvě zcela protichůdné síly: jaderné slučování v jejím středu, které se snaží hvězdu roztáhnout, a gravitace, která ji stlačuje. Považovala to za dokonale vyvážený mechanismus, za přetahovanou, v níž je poměr sil dlouho vyrovnaný, ale nakonec hvězdě dojde jaderné palivo a následuje masivní exploze, která je pro slabšího partnera v tomto souboji zcela osudná.
Mimořádně hmotné kosmické těleso se smrští jako vypuštěný balonek a stále se zmenšuje. Hvězda se tak může zhroutit prakticky do ničeho, což s neobyčejnou elegancí popisuje Schwarzschildův vzorec pro výpočet poloměru nerotující černé díry

rs = 2Gm
c
2 ,

kde G je gravitační konstanta, m hmotnost objektu a c rychlost světla. Německý fyzik Karl Schwarzschild již během první světové války popsal stadium, v němž hvězda zkolabuje do nesmírně zhuštěného bodu s tak silnou gravitací, že ji nepřekoná ani světlo. V takovéto situaci už není návratu a nebeské těleso je do posledního atomu odsouzeno ke zhroucení zvanému gravitační singularita, v níž čas a prostor ztrácejí svůj původní význam a kde se — uprostřed vesmíru řízeného fyzikálními zákony — možná dějí i další iracionální podivnosti.
Tato singularita, bod ohraničený smyšlenou kulovitou plochou zvanou horizont událostí, za nímž neplatí žádné známé fyzikální zákony, se nazývá černá díra. Lisbeth se černé díry zamlouvaly. Cítila s nimi jistou spřízněnost.
Přesto ji zpočátku stejně jako Julii Tammetovou nezajímaly primárně černé díry, ale spíše procesy, jež jejich vzniku předcházejí, a především skutečnost, že kolaps hvězdy začíná v ohromném vesmíru, který obyčejně popisujeme pomocí Einsteinovy teorie relativity, avšak na jeho konci se projevují kvantové jevy, jež platí především v nepředstavitelně malém mikrosvětě.
Lisbeth byla od začátku přesvědčená o tom, že pokud by uměla tyto kvantově mechanické procesy popsat, dokázala by skloubit dva neslučitelné světy, svět kvantové mechaniky a obecné teorie relativity. Ale to je samozřejmě zcela mimo její schopnosti, stejně jako to zatracený šifrování. Nakonec se v myšlenkách znovu vrátila k otci.
Když byla malá, táta pravidelně a velice surově týral její matku. Nerušeně ve svých svinstvech pokračoval až do doby, kdy Lisbeth dosáhla dvanácti let a rozhodla se dát mu náležitě za vyučenou. Tehdy ještě netušila, že otec je zběhlý špičkový agent ze sovětské rozvědky GRU, a stejně tak neměla zdání, že speciální jednotka bezpečnostní policie zvaná Sekce je ochotná chránit toho šmejda za každou cenu. Přesto jí neušlo, že ho obestírá jakási záhadná, neurčitá temnota, která se projevovala v mnoha věcech, například v takové banalitě, jako bylo jeho jméno.
Ve všech dokladech stálo, že se jmenuje Karl Axel Bodin, a všichni nezasvěcení ho tak přirozeně oslovovali. Jeho rodina na Lundské ulici však věděla, že jde o falešnou identitu a že jeho skutečné jméno zní Zala, tedy přesněji řečeno Alexander Zalaščenko. Bez velké námahy dokázal člověka vyděsit k smrti a především byl zcela nedotknutelný, jako by ho chránil zázračný plášť, tedy přinejmenším Lisbeth to tak připadalo.
Přestože tehdy neznala jeho tajemství, bylo jí jasné, že otec si může dovolit prakticky všechno a nic se mu nestane. To bylo jednou z příčin jeho neotřesitelné bohorovnosti. Běžnými cestami proti němu nikdo nic nezmohl a Zala si toho byl plně vědom. Jiné tatínky mohl člověk nahlásit na sociálku nebo na policii, ale Zalu chránila moc, na niž byly i tyto instituce krátké. Lisbeth v poslední době stále častěji trápily noční můry: ve spánku se jí vracel den, kdy našla maminku na zemi bez známek života a kdy se rozhodla, že toho kripla zneškodní.
Právě tato událost — a vlastně ještě jedna — byly jejími skutečnými černými dírami.

Osmnáct minut po jedné hodině ranní se rozhoukal alarm a Frans Balder se s trhnutím probudil. Je snad někdo v domě? Zaplavila ho nevysvětlitelná hrůza a rychle natáhl paži po synovi, jenž si jako obvykle vlezl do vedlejší postele. August ze spánku neklidně kňoural, jako by výstražné houkání proniklo i do jeho snů. Chlapečku můj zlatý, pomyslel si Frans. Pak strnul. Nebyly to kroky?
Ne, určitě se mu to jen zdálo. V pronikavém kvílení stejně všechny ostatní zvuky zanikly. Frans pohlédl z okna. Venku bylo hotové boží dopuštění: o přístavní molo i pobřeží se tříštily vysoké vlny, okenní tabulky se třásly a vydouvaly pod poryvy větru. Nespustil poplach sám vítr? Možná je vysvětlení takhle jednoduché.
Ať je to jakkoli, musí zkontrolovat situaci, případně přivolat pomoc, a mimoto se poohlédnout po policejní ochrance, kterou mu nakonec zajistila Gabriella Graneová. Dvěma mužům od bezpečnostní policie trvala cesta na Saltsjöbaden několik hodin, což bylo poněkud úsměvné. Zdrželo je počasí a spousta protichůdných rozkazů: Přijeďte sem, potřebujeme pomoct s tím nebo s oním! Neustále měli nějaký problém a Frans byl s Gabriellou zajedno, že oba policisté jsou neschopní až hrůza.
Ale to můžou probrat později, především proto, že teď se probudil August — nebo se spíš začal probouzet — a Fransovi nezbývalo než rychle jednat. Hysterické dítě mlátící hlavou do čela postele bylo to poslední, co v té chvíli potřeboval. Špunty do uší, napadlo ho, staré zelené špunty, které si kdysi koupil na letišti ve Frankfurtu.
Frans vyndal zátky z nočního stolku a opatrně je zastrčil chlapci do uší. Pak mu urovnal peřinu, políbil ho na tvář a pohladil po dlouhých vlnitých vlasech. Upravil mu límeček u pyžama a posunul hlavu na polštáři, aby se mu pohodlně leželo. Bylo to nepochopitelné počínání: Frans byl vyděšený a pospíchal — nebo by přinejmenším pospíchat měl.
Přesto se syna dotýkal pomalu a s něhou. Možná na něj dolehla jakási sentimentalita. Možná chtěl oddálit to, co ho čeká, a na okamžik opravdu zatoužil mít nějakou zbraň, ačkoli by s ní stejně neuměl zacházet.
Není nic jiného než natvrdlý programátor, jehož na stará kolena zdolaly otcovské city, a nikdy neměl dopustit, aby se dostal do takové kaše. K čertu se Solifonem, NSA i všemi zločineckými bandami! Ale teď musí zatnout zuby. Frans se nejistě odplížil do haly, a dřív než cokoli podnikl, dřív než vyhlédl na cestu, vypnul poplašný systém. Jeho kvílení ho přivádělo k šílenství. Náhle se v domě rozhostilo ticho a Frans zůstal stát v hale, neschopen jakékoli další činnosti. Vtom mu zazvonil mobil. Leknutím nadskočil, ale vzápětí pocítil vděčnost, že ho telefon vytrhl z chmurných úvah.
„Ano,“ řekl do sluchátka.
„Haló, tady Jonas Anderberg z Milton Security. Je všechno v pořádku?“
„Cože? Jo.. Myslím že ano. Ale začal houkat alarm.“
„Já vím, a podle našich doporučení byste se měl v takové situaci schovat do zabezpečené místnosti v suterénu a zamknout se tam. Už jste dole?“
„Ano,“ zalhal Frans.
„Dobře, výborně. Víte, co se stalo?“
„Ani v nejmenším, prostě mě vzbudil alarm. Nemám tušení, proč se spustil. Nemohla to způsobit bouře?“
„To sotva… Počkejte chvíli!“
V hlase Jonase Anderberga byla patrná jakási nesoustředěnost.
„Co je?“ vyzvídal nervózně Frans.
„Vypadá to…“
„No tak už se kruci vymáčkněte! Klepu se strachy.“
„Promiňte, klid, klid… zrovna procházím záznamy z bezpečnostních kamer a podle všeho se zdá, že…“
„Že co?“
„Že se k vám někdo chystá. Na vašem pozemku se potlouká nějaký chlápek v tmavých brýlích a kšiltovce, ano, pak se můžete kouknout sám. Už tam obcházel dvakrát, ale jak jsem říkal… zrovna jsem začal a potřebuju si ho prohlédnout trošku důkladněji, abych vám o něm mohl povědět víc.“
„Co je to za člověka?“
„No, poslyšte, to vám zatím nedokážu říct.“
Jonas Anderberg se znovu soustředěně pohroužil do kamerových záznamů.
„Ale možná… řekl bych… ne, na takové spekulace je ještě brzy,“ pokračoval.
„Prosím, klidně spekulujte. Potřebuju slyšet něco konkrétního, aspoň z psychoterapeutických důvodů.“
„Fajn, teoreticky by se dalo říct, že je tu přinejmenším jedna uklidňující okolnost.“
„A jaká?“
„Jeho chůze. Ten chlap chodí jako narkoman, jako by se zrovna dostal do rauše, dělá zvláštní, stylizované a přehnané pohyby, což by mohlo naznačovat, že je to obyčejný feťák a zloděj. Ale na druhou stranu…“
„Ano?“
„… si zakrývá obličej, což se mi moc nelíbí…“
Jonas se znovu zarazil.
„Pokračujte!“
„Počkejte chvilku.“
„Copak nechápete, že mi tím brnkáte na nervy?“
„To jsem nechtěl. Ale poslyšte…“
Balder ztuhl, jako by ho zasáhl blesk. Na příjezdové cestě do garáže zavrčel motor.
„… budete mít návštěvu.“
„Co mám dělat?“
„Zůstaňte tam, kde jste.“
„Dobře,“ odpověděl Frans a ochromeně zůstal stát, byť na zcela jiném místě, než kde by se podle pokynů Jonase Anderberga měl nacházet.

Mikaelu Blomkvistovi zazvonil dvě minuty před druhou hodinou v noci telefon. Byl ještě vzhůru, ale mobil zapomněl v džínách na podlaze, takže hovor nestačil včas přijmout. Navíc mu někdo volal ze skrytého čísla. Mikael zaklel, zalezl zpátky do postele a zavřel oči.
Nesmí probdít další noc. Erika usnula těsně před půlnocí a Mikael se od té doby převaloval v posteli, rozjímal nad vlastním životem i nad vztahem s Erikou, ale nic zvlášť pozitivního v tom nenacházel. Miloval Eriku už několik desetiletí a ona jeho city nepochybně opětovala.
Dnes už to však nebylo tak snadné jako dřív a Mikael začal pociťovat jisté sympatie ke Gregerovi. Greger Beckman byl umělec a Eričin manžel a nikdo ho nemohl vinit z nepřejícnosti nebo úzkoprsosti. Naopak, Greger správně odhadl, že Erika se Mikaela nikdy nevzdá a nebude schopna se ovládnout, aby s ním neskočila do postele, kdykoli se jí zamane, ale nedělal kvůli tomu scény ani nevyhrožoval, že sebere manželku a odstěhuje se s ní do Číny. Uzavřel s Erikou dohodu: „Klidně si s ním buď — jen když se ke mně pokaždé vrátíš“, a tak to také fungovalo.
Vznikl tak jejich dlouhodobý ménage à trois, zvláštní konstelace, přičemž Erika nejčastěji spávala na Saltsjöbadenu s Gregerem, ale občas přenocovala také na Bellmanově ulici. Mikael Blomkvist se po mnoho let skutečně domníval, že je to úžasné řešení, které by prospělo mnoha dvojicím žijícím pod párovou diktaturou. Vždycky když mu Erika řekla: „Miluju svého manžela a tebe musím mít taky“, nebo když ho Greger na nějakém večírku bratrsky objal kolem ramen, děkoval Mikael své šťastné hvězdě.
V poslední době však začal pochybovat, jestli je to opravdu tak skvělé uspořádání, snad proto, že stále častěji bilancoval svůj život, a kromě toho v něm hlodalo podezření, že se vlastně o žádnou dohodu nejedná.
Naopak, pod záštitou vzájemné domluvy může některá ze stran svévolně prosazovat své vlastní zájmy a teprve s odstupem času vyjde najevo, že navzdory veškerým ujištěním o opaku byla ona dohoda pro někoho utrpením. Upřímně řečeno, Eričin pozdní noční telefonát se u Gregera nesetkal s bouřlivým nadšením. Kdoví, možná ani Greger nemůže v tuhle chvíli usnout.
Mikael se usilovně snažil myslet na něco jiného. Na chviličku se dokonce pokoušel snít, ale k ničemu to nebylo. Nakonec vstal a umínil si, že se bude věnovat něčemu rozumnějšímu: mohl by si přečíst něco o průmyslové špionáži nebo ještě lépe nastínit případnou finanční rozvahu
Milénia. Oblékl se, zapnul počítač a prošel si elektronickou poštu.
Většina e-mailů se týkala obvyklých hovadin, ale některé z nich mu vlily do žil trošku elánu: byly to povzbuzující zprávy od Christera, Malin a Andreje Zandera před nastávající bitvou se Sernerem. Mikael na ně odpověděl s mnohem větší bojovností, než jakou ve skutečnosti cítil. Pak si prošel Lisbetinu složku, a přestože si od toho moc nesliboval, vzápětí se rozzářil. Lisbeth mu odpověděla. Poprvé za celou věčnost o sobě dala vědět.

Balderova inteligence není ani v nejmenším umělá. A co dělá tvoje vlastní?
Co se stane, Blomkviste, když sestrojíme mašinu, která bude chytřejší než my?

Mikael se usmál a vzpomínal na jejich poslední setkání v Kaffebaru na ulici Svatého Pavla, a proto mu chvilku trvalo, než si uvědomil, že se její vzkaz skládá ze dvou otázek. První představovala spíš takové přátelské rýpnutí, na němž bylo mnoho pravdy: jeho reportáže v poslední době skutečně nepřekypovaly pronikavým intelektem ani originalitou. Stejně jako u mnoha dalších kolegů se jeho psaní stalo rutinou, ve svých článcích používal otřepané výrazy a floskule. Jenže s tím toho v tuhle chvíli moc nenadělá. Pobaveně zauvažoval o Lisbetině druhé otázce, o jejím skrytém hlavolamu. Téma samo o sobě ho sice nijak zvlášť nezajímalo, ale chtěl vymyslet nějakou duchovně laděnou odpověď.
Co se stane, když vytvoříme stroj, který bude chytřejší než my? dumal Mikael. Odešel do kuchyně, otevřel si láhev minerálky a posadil se ke stolu. O patro níž ošklivě kašlala paní Gemerová a kdesi daleko v ruchu velkoměsta ječela sanitka. Jo, odpověděl si Mikael, když stvoříme robota, který dovede myslet jako my, vlastně ještě o trochu líp, například… Náhle pochopil smysl otázky a hlasitě se rozchechtal. Takový robot by musel být schopen vytvořit něco inteligentnějšího, než je sám, protože stejně tak to bylo i s námi, když jsme vytvářeli jeho. A co bude pak?
Každý nový robot se samozřejmě stane stvořitelem ještě dokonalejšího potomka, zatímco původce toho všeho, sám člověk, pro něj nebude o nic zajímavější, než jsou pro nás laboratorní bílé myšky. Pokud se inteligenční exploze vymkne naší kontrole, bude to jako v Matrixu. Mikael se ušklíbl a napsal:

Pokud takovou mašinu opravdu dokážeme sestrojit, ta pak stvoří svět, ve kterém bude Lisbeth Salanderová o trochu snesitelnější.

Pak nějakou dobu seděl a civěl z okna, i když toho v chumelenici moc vidět nebylo, a občas vrhl otevřenými dveřmi pohled do ložnice, kde tvrdě spala Erika, jež neměla sebemenší tušení o robotech, které svou inteligencí předčí tu lidskou, tedy přinejmenším v tuto chvíli se podobnými úvahami neznepokojovala. Poté vytáhl telefon.
Měl pocit, že zaslechl pípnutí, a skutečně: v hlasové schránce mu někdo zanechal vzkaz. Mikael zneklidněl. Kromě nabídek od bývalých milenek, které se někde přiopily a přišly na ně sexuální choutky, mu v noci žádné dobré zprávy nechodily, a proto si vzkaz okamžitě poslechl:

Jmenuju se Frans Balder. Vím, že volat neznámému člověku takhle pozdě v noci je velká drzost, a hluboce se omlouvám. Dostal jsem se však do krizové situace, tedy aspoň mně to tak připadá, a kromě toho jsem se právě dozvěděl, že jste mě sháněl, což je opravdu pozoruhodná náhoda. Měl bych pro vás několik zajímavých informací. Budu moc rád, když se mi co nejdřív ozvete. Obávám se, že to spěchá.

Pak Frans Balder uvedl své telefonní číslo a e-mailovou adresu. Mikael si údaje zaznamenal a chvíli jen tak seděl a bubnoval prsty do stolu. Pak na číslo zavolal.

Frans Balder ležel v posteli. Byl otřesený a vyděšený, ale přesto se mu trošku ulevilo: vůz, jenž se objevil před jeho garáží, byla ona slibovaná policejní ochranka, sestávající z dvojice mužů kolem čtyřicítky. Jeden byl nápadně vysoký, druhý malý, oba měli frajerský krátký účes, tvářili se sebejistě a cílevědomě, ale jinak se chovali vcelku zdvořile a uctivě se mu omluvili za zpoždění.
„Milton Security a Gabriella Graneová z tajné služby nám už popsali situaci,“ vyložili mu.
Také už věděli, že se na pozemku potloukal nezvaný návštěvník v kšiltovce a černých brýlích, takže budou mít oči na stopkách. Odmítli šálek teplého čaje a ihned se chtěli vydat na obhlídku. Fransovi jejich rozhodnutí připadalo moudré a profesionální, ale jinak na něj žádný zvláštní dojem neudělali — v dobrém ani ve zlém. Vzal si jejich telefonní čísla a vrátil se do postele k spícímu Augustovi se zelenými špunty v uších.
Pochopitelně však nedokázal znovu usnout. Naslouchal hučení bouře a pokoušel se v něm rozeznat i jiné zvuky. Nakonec se posadil. Musí něco podniknout, jinak se z toho zblázní. Přehrál si vzkazy v hlasové schránce: první zpráva od Linuse Brandella byla směsicí jedovatosti a rezignace a Frans měl chuť ji rovnou zamáčknout. Na Linusovy kecy opravdu neměl sílu.
Přesto v jeho zprávě postřehl několik zajímavých informací: Linus mluvil o Mikaelu Blomkvistovi z časopisu Milénium, který by se s Fransem rád spojil. Frans začal přemýšlet o Blomkvistovi a nakonec zamumlal: „Co kdybych ho využil jako spojku s okolním světem?“
Fransovo povědomí o tuzemském novinářském prostředí bylo velice mlhavé, ale Mikaela Blomkvista znal a věděl, že je to člověk, který píše investigativní reportáže a nikdy nepodlehl žádnému nátlaku. To však stále ještě neznamená, že je tím pravým člověkem, kterého hledá: Frans o Blomkvistovi slyšel i jiné, mnohem méně lichotivé věci. Vstal z postele a zavolal Gabrielle Graneové, která měla o mediální scéně dokonalý přehled, a navíc se mu zmínila, že bude celou noc pracovat.
„Haló,“ ozvala se ihned Gabriella. „Zrovna jsem vám chtěla volat. Právě se dívám na toho chlapíka, kterého u vás zachytily bezpečnostní kamery. Znovu vám opakuju, že byste se měl okamžitě přestěhovat.“
„Proboha, Gabriello, vždyť sem právě dorazila ta vaše ochranka. Hlídkují přímo před vchodem.“
„Ten chlap se může vrátit jinudy než hlavním vchodem.“
„Ale proč by se sem vracel? Ten člověk z Milton Security říkal, že vypadá jako feťák.“
„Tím bych si nebyla tak jistá. V ruce měl nějaký kufřík a v něm zřejmě nějaké technické vybavení. Nejlepší je vsadit na jistotu.“
Frans vrhl pohled na Augusta vedle sebe.
„Zítra se rád přestěhuju a možná mě to i trošku uklidní, ale dnes v noci nic dělat nehodlám — ti vaši chlapíci působí docela profesionálně, vlastně dost profesionálně.“
„Zase si chcete stavět hlavu?“
„Přesně tak.“
„No dobře, tak já Flincka s Blomem pošlu na obhlídku, aby měli celý pozemek pod kontrolou.“
„Prima, ale proto vám nevolám. Vzpomínáte si, jak jste mi radila, že mám zveřejnit všechno, co vím?“
„Jo… ano… Od příslušnice bezpečnostní policie to sice byla trochu neobvyklá rada, ale přesto mi připadá stále rozumnější. Ale napřed mi povězte, co jste potřeboval. Z celé té záležitosti mi běhá mráz po zádech.“
„Tak se na to vyspíme a promluvíme si hned zítra brzy ráno. Zajímalo by mě, co si myslíte o Mikaelu Blomkvistovi z časopisu
Milénium. Domníváte se, že je to vhodný člověk, kterému bych se měl svěřit?“
Gabriella se rozesmála.
„Pokud chcete mým kolegům zvednout tlak, tak to rozhodně udělejte.“
„Je to tak zlé?“
„U bezpečnostní policie ho nikdo nemůže ani cítit. Říká se, že pokud se ve dveřích objeví Mikael Blomkvist, pak máte jistotu, že bude celý rok na draka. Všichni včetně Heleny Kraftové by vám to co nejdůrazněji rozmlouvali.“
„Ale já se ptám vás.“
„A já vám odpovídám, že je to dobrý nápad. Je to zatraceně schopný novinář.“
„Ale vzbudil i kritické ohlasy, nebo ne?“
„Samozřejmě, v poslední době se proslýchá, že Blomkvist už je passé, že nepíše dost pozitivně a povzbudivě a podobné kecy. Je to takový rýpal ze staré školy těch nejlepších kvalit. Máte na něj kontakt?“
„Ano, od svého bývalého asistenta.“
„Fajn, bezva. Ale než se s ním spojíte, musíte to povědět nám. Slibujete?“
„Slibuju, Gabriello. Ale teď se musím aspoň pár hodin prospat.“
„Dobře, a já si zatím promluvím s Flinckem a Blomem a od zítřka vám zajistím utajené bydlení.“
Frans ukončil hovor a snažil se uklidnit rozjitřené nervy, ale rámus za okny jeho nutkavé myšlenky jen posiloval. Připadalo mu, jako by se k němu po vodě hnalo samo zlo, a proti své vůli napjatě pátral po každičké odchylce v hučení vichru a nedokázal vydržet na místě.
Sice Gabrielle slíbil, že si s ní o té záležitosti napřed promluví, ale posléze dospěl k závěru, že už nemůže dál otálet. Všechno, co v sobě tak dlouho nosil, se dralo napovrch. Frans si uvědomoval, jak je to pošetilé. Tolik to přece nespěchá, navíc je noc a navzdory Gabriellinu varování je pod takovým dohledem jako nikdy předtím. Má policejní ochranku a k tomu prvotřídní poplašný systém. Logické argumenty mu však nepomohly. Neměl chvíli klidu, a proto vyťukal číslo, které dostal od Linuse. Blomkvist však hovor samozřejmě nepřijal.
Proč by taky měl? Vždyť je hrozně pozdě. Frans mu šeptem, aby nevzbudil Augusta, nahrál hlasovou zprávu, potom se zvedl, rozsvítil lampičku na svém nočním stolku a přeletěl pohledem po poličce s knihami vpravo od postele.
Byla tam ponejvíce beletrie, která s jeho prací nijak nesouvisela, Frans roztržitě a neklidně listoval starým románem Stephena Kinga
Řbitov zviřátek a v duchu se zaobíral ještě záštiplnějšími bytostmi, které by se mohly potloukat nočním šerem. Dlouho tam stál s knihou v ruce a pak to přišlo. Napadlo ho něco podivného, co by za denního světla bezpochyby ihned zavrhl jako holý nesmysl, ale nyní mu to připadalo nanejvýš skutečné, a náhle dostal chuť promluvit si s Farah Šarífovou nebo ještě raději se Stevenem Warburtonem z Los Angeles, který teď bude určitě vzhůru. Frans svou otázku zvažoval, představoval si všemožné neblahé scénáře a přitom hleděl na moře zahalené nocí a na mraky prohánějící se po nebi. A vtom se jeho přání vyplnilo a zazvonil mu telefon, nebyla to však Farah ani Steven.
„Jmenuju se Mikael Blomkvist,“ ozvalo se ve sluchátku. „Sháněl jste mě.“
„Přesně tak, a omlouvám se, že jsem volal tak pozdě.“
„Nic se neděje. Stejně jsem nespal.“
„Já taky ne. Můžete mluvit?“
„Samozřejmě, zavolal jsem vám prakticky ihned poté, co jsem dostal vzkaz od jisté osoby, která nás oba zná. Jmenuje se Salanderová.“
„Kdo?“
„Promiňte, možná jsem to celé špatně pochopil, ale měl jsem dojem, že jste si ji najal, aby vám prověřila počítače a zjistila, jestli nedošlo k nějakému nezákonnému vloupání.“
Frans se rozesmál.
„Ano, panebože, to je opravdu svérázné děvče,“ dodal. „I když jsme spolu měli hodně co do činění, svoje příjmení mi nikdy neprozradila. Předpokládal jsem, že k tomu má své důvody, a nikdy jsem ji do ničeho netlačil. Navštívila mou přednášku na Královském vysokém učení technickém. Rád vám o tom příležitostně povykládám, bylo to skutečně pozoruhodné setkání. Ale já jsem se vás chtěl zeptat především na… no, určitě vám to bude připadat jako hodně bláznivý nápad.“
„Občas mám bláznivé nápady docela rád.“
„A nechtěl byste sem radši rovnou přijet? Moc by to pro mě znamenalo. Mám jisté informace a domnívám se, že je to hotová třaskavina. Rád vám zaplatím taxík.“
„To je od vás milé, ale vlastní výdaje si vždycky hradím sám. A proč to za každou cenu chcete probírat uprostřed noci?“
„Protože…“ Frans zaváhal. „Protože mám pocit, že to spěchá, a vlastně je to víc než pocit. Právě jsem se dozvěděl, že mi hrozí vážné nebezpečí, a před necelou hodinou mi někdo slídil po pozemku. Bojím se, a mám-li být upřímný, rád bych to tajemství ze sebe konečně dostal, sám už ho déle neunesu.“
„Fajn.“
„Co tím myslíte?“
„Že přijedu — tedy pokud se mi podaří sehnat vůz.“
Frans mu nadiktoval adresu, ukončil hovor, potom zavolal profesoru Stevenu Warburtonovi do Los Angeles a soustředěně a zaujatě s ním skoro půl hodiny hovořil. Pak vstal, oblékl si džíny a černou kašmírovou mikinu a na stůl postavil láhev červeného vína z Amaronu. Třeba je i Mikael Blomkvist nakloněn podobným potěšením. Sotva ale došel k pootevřeným dveřím, zděšeně sebou trhl.
Zdálo se mu, jako by zahlédl nějaký pohyb, jako by se kolem něco mihlo. Nervózně vyhlédl na molo a moře, ale nikde nic. Viděl stejně liduprázdnou, bouří sužovanou scenerii jako předtím a pokoušel se sám sebe přesvědčit, že se mu to jen zdálo, že šlo jen o výplod jeho rozjitřené mysli. Pak vyšel z ložnice a kráčel podél velkého okna ke schodišti do horního patra. Znovu se ho však zmocnil neklid a Frans se rychle obrátil. Tentokrát si byl jist, že ho zrak neklame: někdo se mihl u sousední vily, u Cederwallů.
Neznámý přebíhal pod stromy, a přestože ho Frans spatřil jen na kratičký okamžik, všiml si, že je to dobře stavěný chlapík v tmavém oblečení s batohem na zádech. Přemísťoval se v podřepu a jeho pohyby působily zcela profesionálně, jako by je prováděl už mnohokrát předtím, možná v nějaké vzdálené válce. Jejich účelnost a automatičnost Fransovi připomněly scénu z filmového hororu. Po několika vteřinách se vzchopil, vytáhl z kapsy kalhot mobilní telefon a horečně uvažoval, která volaná čísla patří policistům střežícím jeho dům.
Neuložil si je do kontaktů, jen policisty prozvonil, aby mu jejich čísla zůstala na displeji, a nyní zaváhal. Která to vlastně jsou? Nebyl si jistý a rozechvělou rukou zkusil stisknout to, o němž se domníval, že by mohlo být správné. Napřed hovor nikdo nebral. Ozval se třetí signál, čtvrtý, pátý a pak následoval funivý hlas:
„Blom, co se děje?“
„Viděl jsem někoho pobíhat pod stromy u sousedů. Nevím, kde je teď, ale klidně může mít namířeno přímo k vám.“
„Dobrá, tak my se trochu mrknem kolem.“
„Připadalo mi, že…“ pokračoval Frans.
„Co?“
„Nevím, prostě jen to, že je rychlý jako vítr.“

 

Share.

About Author

Milovník všech dobrých příběhů, s možná moc bujnou fantazií, který nepohrdne žádnou dobrou knihou. Mimo jiné také nadšenec do IT technologií, sociálních médií a věcí s tím spojených.

Leave A Reply